|
„Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají."
Žid 5, 7-9
Jedním z rozdílů, které můžeme pociťovat mezi člověkem a Bohem je utrpení.
U člověka je utrpení něčím přímo vlastním. Je neodmyslitelnou součástí pozemského života. Kdežto u Boha utrpení neexistuje, a to z jednoho prostého důvodu: není v jeho plánech. Utrpením si totiž člověk odčiňuje své hříchy, napravuje svou cestu k Bohu.
Stejně tak to za nás učinil a nám ukázal Kristus, když na sebe vzal naše hříchy, aby je smazal, a musel projít cestou utrpení až ke smrti na kříži. Touto cestou se nám naprosto přiblížil a stal se tak opravdu jedním z nás. Ani jemu nejsou v očekávání a prožívání utrpení cizí slzy a naléhavé volání k Bohu o pomoc. A Bůh ho slyší, protože Ježíš má k němu úctu. Pokud se někdy domníváme, že nás Bůh neslyší, když k němu voláme, měli bychom se v takovém případě zamyslet nad tím, jakou úctu k němu zachováváme.
Utrpení také naučilo Ježíše poslušnosti. Stejně tak utrpení působí i v našem životě. Činí nás citlivější a vnímavější pro to, abychom Bohu naslouchali, slyšeli ho promlouvat v našem životě a vstoupili do dialogu s ním. A tak mu budeme poslušní: schopni darovat mu naše utrpení, aby dostalo smysl a použil ho ve svém velkolepém plánu spásy. Budeme ho poslušní, abychom mohli naplňovat jeho plán, který ve své lásce připravil pro každého z nás.
|
