|
"Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!"
Řím 8, 31b-34
Vytvářející se novozákonní lid, žijící z odkazu svých starozákonních předků, musel být jistě zmatený z konce Ježíšova života. Člověk prohlašující se za Božího syna a Spasitele, ve kterého uvěřili, skončil svůj život tak, že byl obětován za ně za všechny. Jistě byl takovýto závěr jeho života pro mnohé zklamáním a zůstal nepochopen. Kristus, jako jediný syn Boha, je sám rovněž Bohem a tak paradoxně zde Bůh obětuje sám sebe. „Kdo to kdy slyšel, aby se Bůh obětoval pro lidi? Vždyť se právě dříve oběti Bohu přinášely, ať už v podobě naturální, zvířecí anebo lidské, než aby tomu bylo naopak!?" Tento Boží čin plně zpřevrací jejich myšlení a chápání. Ztratili svého vůdce a možná tím někteří ztratili i smysl své víry v něho, pokud ten smysl vůbec stačili nalézt. Proto se také bojí.
Do této situace přichází ovšem apoštol se svým nádherný hymnem na Boží lásku a věrnost. Svými otázkami burcuje, povzbuzuje, naplňuje nadšením, radostí a vděčností. „Nejsme v tom sami!" Ani ty nejhorší životní scénáře, které si dokážeme představit, nám nemohou vzít tuto jistotu, která byla takto draze vykoupena pro jednou a navždy. Spása je zde, čeká na nás, stejně jako Boží láska, projevená v Kristu. Nic z toho nám nemůže být odňato. To vše získáme! Avšak jen za jedné jediné podmínky: že patříme k Božím vyvoleným. Její splnění ovšem není záležitostí nějakého našeho privilegia nebo volby někoho jiného, která jde mimo nás, což by nás mohlo ukolébat do jisté pasivity. Ale je to otázka naší vlastní zásluhy, jak dokážeme ve svém životě právě odpovědět na tuto „hozenou Boží rukavici".
|
