|
"Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. Voda, která ( tehdy byla ) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by ( křest ) smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista. On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly."
1Petr 3, 18-22
Naše smrtelné tělo velmi dobře vnímá čas jako měřitelnou veličinu, která vymezuje naše bytí zde na zemi. Čas ovšem nic neříká Bohu, který se podle něj neorientuje tak jako my lidé. Od Boha jsme dostali nesmrtelnou duši, pro kterou čas existuje pouze na začátku svého vzniku a pak už ohraničení nemá, neboť trvá navěky.
Život na věčnosti pro nás může pokračovat buď spásou nebo zatracením. Stejné možnosti měli i lidé v době Noemově. Od nich se můžeme poučit. Naše duše bude spasena, pokud změníme své smyšlení a chování, tak jak to po nás žádá Kristus, anebo bude zatracena pokud, zůstaneme v bídě a pomíjivosti svého člověčenství.
Pro dosažní věčné spásy jsme skrze Krista ve křtu dostali nový život, který nás uschopňuje k tomu, abychom svou duši neustále připravovali jejím očišťováním ke spasení. K němu je ovšem zapotřebí naší snahy být věrohodnými křesťany a následovníky Krista. Nebo nás čeká zavržení, pokud naše svědomí neočišťujeme, a tím si vlastně nevšímáme té Boží shovívavosti, trpělivosti a milosrdenství s námi pozemskými tvory, která je nám tak velkosrdečně nabízena.
Jak dlouho hodláme tuto vekosrdečnost Boží pokoušet? Jak dlouho se budeme bránit revizi našeho křesťanského způsobu života? Možná do té doby, než přijde nějaká přírodní katastrofa, třeba potopa. Taková přírodní katastrofa postihuje v dané oblasti, kde udeří, všechny lidi bez rozdílu. Rozdíl mezi postiženými nebo oběťmi je pak ten, že jedni jsou v očekávání Pána, jemuž jsou síly podřízeny, a tudíž se nemají čeho obávat, jejich život bude pokračovat ve spáse i potom, až jejich pozemský život přestane existovat. To, co pro jedny může být opravdová tragédie a katastrofa, je pro druhé spásou.
Ke kterým lidem patříme my?
Uvědomujeme si, že křtem už navěky patříme ke Kristu, stejně jako např. svátostí manželství zde na zemi nerozlučně patříme ke své manželce či manželovi!? Je snad přijetím svátosti manželství už vše ve vztazích manželů navždy vyřešeno? Není, je to pouhý začátek společného budování a upevňování takovéhoto těsného, trvalého a intimního vztahu. Stejně tak i jiné vztahy musíme budovat, chránit je, pečovat o ně, pokud si je chceme udržet. Vztah ke Kristu není v tomto žádnou výjimkou. Vztahy v sobě nenesou jen samá příjemná práva pro nás samotné podle naší libosti, ale i náročné povinnosti. Jsme připraveni kdykoliv složit ze svých vztahů ty nejlepší účty? Nejen manželka nebo manžel je od nás očekává. Ale také samotný Kristus. Na rozdíl od lidí to s ním máme jednodušší, neboť ve vztahu je vždy tím, kdo čeká s otevřenou náručí, do které nás chce přivinout a milujícím srdcem, jenž touží svou láskou naplnit to naše. Nezapomínejme na to.
|
