Jezeřany - Maršovice ...obec na Jižní Moravě
Informace pro občany a návštěvníky
Zlatý erb 2011
Zlatý erb 2010
Zlatý erb 2009
Petr Eckl, 26.04.2008
Aktualizováno: 27.04.2008

Pod ochranou Růže nebeské

Stejně jako dějinné počátky Jezeřan je i začátek Maršovic spojen s kolonizačními snahami dolnokounického kláštera a jeho zakladatelů, i když první písemná zpráva se dochovala až z roku 1356. Od samých počátků tedy vesnice sdílela osudy kláštera vzdáleného necelé 4 km.

Jak již bylo výše řečeno, byl dolnokounický klášter založen moravským velmožem Vilémem z Polan (Pulína) po kající cestě do Říma v roce 1181, jako dceřinný klášter želivského konventu. Nový klášter s kostelem Panny Marie byl dostavěn v r. 1183 a ještě v říjnu téhož roku sem přišly sestry premonstrátského řádu z českých Louňovic. Představenými kláštera byli infulovaní probošti, většinou želivští premonstráti; želivský opat měl totiž vrchní dohled na zdejší klášter a na Želivi zůstal dolnokounický klášter závislým až do svého zániku. Již krátce po dostavění kláštera, při tažení Přemysla Otakara I. na Moravu, byly Dolní Kounice přepadeny a vypleněny jeho vojsky; jeptišky byly donuceny k útěku na hrad Bítov. U tohoto Přemyslova moravského tažení z roku 1185 se zdržíme. Jeho rozhodující boj se odehrál v blízkosti naší vesnice u Loděnic.

Tažení bylo důsledkem hlubokého politického úpadku českého státu a dynastického sporu uvnitř vládnoucího přemyslovského rodu. V roce 1182 usedl na pražský knížecí stolec, uprázdněný po zběhlém knížeti Bedřichovi, znojemský údělný kníže Konrád Ota. Bedřich, který uprchl z Čech před vzpourou předáků, ihned zamířil k císaři Fridrichovi I. Barbarossovi, kde si stěžoval na zrádné „Čechy" a Konráda Otu. Císař pak celou záležitost vyřešil na dvorském sněmu v Řezně v září 1182, kde rozhodl, že Morava jako samostatné markrabství bude udělena v léno Konrádovi Otovi a Čechy budou ponechány Bedřichovi. Suverénní Konrádovo počínání na Moravě vyprovokovalo Bedřicha natolik, že se po urovnání nepříznivé situace v Čechách rozhodl proti bojovnému moravskému Přemyslovci vojensky zasáhnout. V létě 1185 vyslal na Moravu vojsko, kterému velel Bedřichův nevlastní bratr, mladičký Přemysl (budoucí král Přemysl Otakar I.). Na prahu zimy 10. prosince 1185 se pak uskutečnila druhá vojenská výprava, na kterou se již Konrád Ota připravil a spolu s Moravany a německými posilami se postavil Přemyslovi. K rozhodujícímu utkání došlo jihozápadně od Loděnic na planině směrem k Šumicím. Kronikář Jarloch zaznamenává, že „...na místě zvaném Loděnice svedl (Přemysl) krvavou, dlouho nerozhodnou bitvu s tak velkou zuřivostí, že křik a volání bojujících, ryk lidí a koní a třeskot zbraní bylo slyšeti v Kounicích, které jsou odtamtud vzdáleny přes dobrou míli." Bylo to největší střetnutí, jaké kdy Čechové a Moravané mezi sebou svedli a ztráty na obou stranách byly velmi vysoké. Na moravské straně se bojů zúčastnil i zakladatel kláštera Vilém se svým bratrem. Přemysl zvítězil, obě Bedřichem naplánovaná tažení se neminula účinkem a vyjednávání mezi oběma knížaty byla ukončena smírem ve středočeském Kníně následujícího roku. Konrád udržel Moravu a zároveň uznal svrchovanost pražského knížete. Jednota českého státu byla obnovena.

V roce 1356 si jistí Mareš ze Cvrčovic a Hereš z Kounic nechali Maršovice, Prštice a Tikovice zapsat do zemských desk. Zápis je první písemnou zmínkou o Maršovicích, jméno vesnice zde nacházíme v latinizované podobě „Marspicz". Mareš však někdy před rokem 1365 zemřel a tak Hereš přijal jako společníky Petra - faráře pravlovského a jeho bratra Ulricha z Malešovic (synové Omycera z Malešovic) a nechali si opět potvrdit držbu majetků v brněnském a znojemském kraji zápisem do zemských desk. Podle dalších písemných zpráv se dá usuzovat na to, že společníci nezískali zboží legální cestou. V roce 1368 musel Hereš s Petrem a Ulrichemneprávem nabyté Maršovice na intervenci markraběte Jana Jindřicha dolnokounickému klášteru vrátit. Pak písemné prameny o Maršovicích téměř sto let mlčí.

Za husitských válek byl klášter v r. 1423 vypálen a jeho statky byly popleněny. Stejně jako po přestavbě se klášter ocitá ve finančních potížích a navíc se jeho majetky stávají snadnou kořistí okolní šlechty. Tíživou finanční situaci řešil klášter odprodejem některých částí panství. V tomto období je již jisté, že klášter má dobu rozkvětu dávno za sebou. Mezi poslední velké osobnosti klášterní historie patří na počátku 16. stol. probošt Jan IV. hrabě Althan (1507-1517), který musel hájit klášterní majetek proti Liechtensteinům a pánům z Lipé. Jeho nástupce Martin Göschel (1517-1526) spravoval poměrně rozsáhlé majetky (Ke klášteru tehdy patřily Kounice s hradem, Cvrčovice, Medlov s tvrzí, Holubice, Neslovice, Hlína, Javůrek, desátky z Bavor, Perné, Sedlece a Klentnic, desátky z Pouzdřan a z drnholecké farnosti a vsi Lenovice, Trboušany a Mělčany) a do zástavy dostal Prštice s pustými Radosticemi a s dílem Tikovic. V r. 1522 si chtěl tento majetek nechat vložit do zemských desek, díky nesouhlasu zemského hejtmana Jana z Kunštátu se mu to však nepodařilo. O rok dříve, v době počínající reformace, konvertoval Göschel k luteránství a dokonce se oženil i s jednou z jeptišek. Jeho konverze znamenala počátek konce kláštera. Göschel sice v klášteře zůstal až do roku 1526 v domnění, že klášterní zboží bude sekularizováno a bude mu uděleno do dědičného držení. Když se však ukázalo, že jsou jeho naděje liché a proti jeho osobě se vzedmula vlna nevole především ze strany olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského a dokonce i ze strany samotného císaře Ferdinanda I., utekl Göschel do Mikulova. Zbývajících 11 jeptišek si zvolilo za probošta jistého kněze Jana, ale již příštího roku je klášter zcela opuštěn (1527).

Stejně jako v Jezeřanech měla i v Maršovicích své sídlo drobná šlechta. Informují nás o tom brněnské půhonné knihy, ve kterých čteme zápis z roku 1459, kdy Vaněk z Jestřebí pohání Bočka z Kunštátu a Horních Kounic ze sta hřiven grošů dobrých stříbrných, „...že mi jest pobral noční věcí ve vsi v Maršovicích i ve dvoře a já naň žádné péče neměl, jel jsem k němu a mluvil jsem s ním o to i řekl mi všeckno vrátiti, toho jest neučinil..." Kde však v zápise zmiňovaný dvorec ležel, přesně nevíme. Je však velmi pravděpodobné, že dvůr je totožný s pozdějším gruntem Jana Přeloučského z Neratova (ani u něho však přesnou polohu neznáme).

Král Ludvík pověřil ještě v roce 1526 správou kláštera a jeho statků olomouckého biskupa Stanislava, ale po nešťastné moháčské bitvě, ve které král v boji s Turky zemřel, se situace změnila a v dubnu 1527 si veškeré klášterní zboží vyžádal na moravských stavech sám císař Ferdinand I. Ten je nejprve zastavil své sestře královně Marii, vdově po Ludvíkovi Jagellonském, a později je postoupil k doživotnímu užívání tridentskému biskupovi Bernardovi. Konečně je pak proti všem usnesením zastavil 30. listopadu 1532 Jiřímu Žabkovi z Limberka za 20 000 kop míšeňských, přičemž zástava měla platit  do dvou životů, tj. pro Jiříka Žabku a jeho syna Buriana.

Žabkovy plány na založení rozsáhlého panství pokračovaly v následujících letech koupěmi dalších zboží, která získával většinou při velmi nízkém ocenění pod cenou (Především využil nevalné finanční situace louckého kláštera, od kterého v roce 1540 koupil Odrovice a Smolín, v roce 1544 mu pak klášter zastavil Loděnice, pustou ves Štatendorf a před rokem 1548 díl Hobzí; od Hynka Lechvického ze Zástřizl koupil v roce 1536 Prštice, pusté Modřičky a díl Tikovic). Jiří Žabka držel i Maršovice. Se zástavami se však Žabka nespokojil a usiloval o to, aby mu byly přeměněny v alod, což se mu při jeho stycích dařilo. Tak mu král Ferdinand I. 9. října 1538 dolnokounické panství prodal  za 19 040 kop grošů českých a nechal mu je zapsat do zemských desk. Kounický klášter a jeho statky tak přešly do světských rukou. Jiří Žabka nechal klášter opravit a v klášterním kostele zřídil rodovou hrobku.

Jiří Žabka z Limberka zemřel 9. srpna 1552 a byl pohřben v klášterním kostele. Po jeho smrti se ujal panství syn Burian, který ovšem otcových kvalit v žádném případě nedosahoval. Ve snaze obohatit se na úkor druhých neužíval jako jeho otec chytrosti, nýbrž ukvapenosti a násilí. Šel od neúspěchu k neúspěchu, postupně ztratil velký zděděný majetek a ocitl se ve finanční tísni. Ta posléze donutila Buriana, aby velkou část kounického panství odprodal, mimo jiné i Maršovice. V roce 1561 tak prodal Zikmundovi ze Zástřizl Dolní Kounice a další majetky. Po Burianově smrti (zemřel někdy před 2. květnem 1567) byl finanční stav pozůstalosti takový, že si poručníci nevěděli rady a prodali zbytek majetku Albrechtovi Černohorskému z Boskovic. Burianovým přičiněním se tak snahy jeho otce Jiřího o velkém rodovém panství rozplynuly vniveč.

Maršovice tak byly někdy počátkem 60. let 16. století prodány jistému, blíže neznámému Mikulášovi Lonbistovi z Lonbistu a jeho synovi Jiřímu. Mikuláš však v roce 1564 zemřel a sirotek Jiří byl ještě nezletilý a nebyl schopen maršovický statek spravovat. Jeho poručníci Anna a Zdeněk Krajířové z Krajku se rozhodli Maršovice téhož roku odprodat ...s lidmi usedlými i neusedlými, platnými i neplatnými, s platy, s poplatky, s kury, s vajci,s rolí oranú i neoranú, s lesy, s háji, s chrastinami, s mezemi, s hranicemi, s pastvami, s pastviščemi, s hony, s lovy, s čižbami, s robotami, se všemi oužitky a požitky, jakýmiž by se jmény jmenovati mohly, se vším plným právem, panstvím a příslušenstvím, tak jakž jsou to nebožtík Jiřík a Burjan Žabkové z Limberka, též i Jiřík Lonbist drželi a požívali, s tím se vším což k tomu zboží od starodávna příslušelo a přísluší... Matyášovi Žalkovskému z Žalkovic a na Dobromilicích císařskému a královskému prokurátorovi markrabství moravského.

Matyáš zřejmě započal se stavbou maršovické tvrze a hospodařil na Maršovicích až do své smrti, kdy statek s tvrzí, dvěma dvory a nově vysazeným vinohradem zdědil jeho syn Jan Žalkovský z Žalkovic. Jan pak Maršovicím 1. ledna 1592 vydal dvě privilegia. Prvním z nich zbavil Maršovické obyvatele povinnosti vyšenkovat jednu bečku panského vína za plat 10 zl. odváděných každoročně na sv. Václava a za plat 1 gr. bílého zbavil všech 20 maršovských gruntů od povinnosti hlásky. Druhou listinou, která se však nedochovala v originále ale jen v opisu v tzv. Apografu Středovského (uložen v Arcibiskupské knihovně v Kroměříži), udělil Maršovicím jedno z nejstarších znakových práv pro moravské vesnice. Znění listiny je následující:

Já, Jan Žalkovský z Žalkovic na Dobromělicích, dědičný pán vsi Maršovic, i na místě Jiříka Mathyáše, Václava, Michala, Jindřicha Hynka a Zdeňka, bratří mejch mladších nedílných z svejmi erby a budoucími potomky známo činím tímto listem přede všemi, kdež by čten nebo čtoucí slyšán bude, že znamenavše slušnou a pokornou prosbu lidí poddaných svejch a bratří mejch ze vsi Maršovic, kterouž sobě na mne za stokráte vzkládali všecka obec maršovská, lidi moji, prosíce mne ustavičně, abych jim i budoucím potomkom jejich k tej dědině Maršovicích obdarování na pečeť obecní dal, aby oni měli pečeť svou svobodnou, také jako jiné okolní dědiny mají, nebo skrze to že prve týž Maršovští prve pečeti svej neměli, nemalí zmatkové v jejich i v lidských spravedlnostech mezi nimi na tej dědině se nacházely. A protož se již svrchu psaný Jan Žalkovský z Žalkovic i na místě bratří svejch mladších nedílnejch, znajíce jich v tom slušnou žádost býti, dal sem jim a jako pán jejich dědičném sám od sebe i na místě bratří, erbův i budoucích potomkův svejch tímto listem, dávám pečeť takovú, jakž se dole o tom píše i také v prostředku tohoto listu namalováno jest, totiž dvě motyky vinohradní, jednou velikou motyku a drhú malú, slově ramačku ku kypření přeložené a mezi těmi motykami vinohradními připojeno jest čertadlo aneb krojidlo od pluhu, kterýchžto motyk vinohradních všickni dobří kopáči při kopání vinohradů jejich a sedláci ti, kteříž voří, krojidla při pluhu užívají. A toho jim potvrzuji pečetí svou k věčné paměti jim i budoucím jejich potomkům tak, aby oni Maršovští, fojt a starší přísežní nynější i budúcí tu pečeť jejich dědičnou v moci své měli a v náležitejch i v spravedlivejch věcech ji užívati mohli. A pro lepší jistotu pečeť svou vlastní k tomuto listu sem přitiskl. Jenž jest dán a psán na Dobromělicích v středu den Nového léta od narození Syna Božího, pána spasitele našeho Jezu Krista 1592.

Z textu listiny je zřejmé, že znak byl na listině i vyobrazen, barvy však popsány nejsou. I. Štarha se domnívá, že nářadí bylo v kovové barvě, štít byl patrně modrý a nářadí stříbrné. Podobu znaku tak známe z pečeti, kterou obec užívala až do 19. století.

Kdy Jan zemřel přesně nevíme, pohřben byl v kostele v Dolních Otaslavicích (jsou zde pohřbeny i jeho dvě manželky - Anežka Bítovská ze Slavíkovic a Alena Šlejvicová ze Šlejvic). Po Janově smrti se dědictví ujal jeho bratr Jindřich Žalkovský z Žalkovic a na Skaličce, který nechal v roce 1601 ...tvrz, dvuor a ves Maršovice... vložit za 6000 zl. do zemských desk panu Bernardovi Jurmanovi z Krásenska.

Jak Bernard v Maršovicích hospodařil přesně nevíme. Pokračoval patrně dále ve stavbě tvrze, která ještě koncem 2. desetiletí 17. století nebyla dostavěna. V roce 1608 se v září připojil k landfrýdu moravské šlechty listinou, kterou pečetil na Maršovicích. Maršovský statek držel asi do konce 20. let 17. století a přesto, že se zúčastnil stavovského povstání, nebyl mu majetek zkonfiskován. Ještě v roce 1629 držel s manželkou Annou statek Skalici na Znojemsku. V době jeho hospodaření se v roce 1612 na dvoře v Maršovicích připomíná i jistý rytíř Václav Přeloučský z Neratova (opět příslušník mladé mor. šlechty, která získala erb a přídomek z Neratova v roce 1561). Svědectvím o něm je i zápis ve starém urbáři Maršovic sepsaném patrně ve 2. desetiletí 17. století. Přeloučský zde držel jedenatřičtvrtělánový grunt.

Někdy před rokem 1619 změnily Maršovice znovu majitele - tentokrát se jejich držitelem stal rytíř Jan Kataryn z Kataru. Připomínán je v Maršovicích ještě v roce 1631. Je velmi pravděpodobné, že Jan před rokem 1633 zemřel.

9. května 1633 pak úředníci menšího práva prodali Maršovice ...se dvorem panskejm...s zahradou, s vinohrady...s loukami dvěma, jedna při vsi Vedrovicích a druhá při vsi Cvrčovicích ležícími... císařskému radovi panu Fridrichovi Jankovskému z Vlašimi (asi 1580 - 1639), majiteli Jemnice, Skalice a hradu Bítova. Po Fridrichově smrti zdědil panství jeho syn Hynek Janovský z Vlašimi (asi 1616 - 1652), který přenechal maršovický statek své manželce Kateřině z Vlašimi (roz. z Roupova). Kateřina pak Maršovice 15. září 1649 prodala majiteli krumlovského panství knížeti Ferdinandovi Janovi z Lichtenštejna. Tak se staly Maršovice na 9 let součástí krumlovského panství.

Aktualizováno 27.04.2008
 

Czechpoint

Krizport
 
© Copyright 2008-2015 Klape, s.r.o.  |  správa stránek: Obec Jezeřany-Maršovice | Prohlášení o přístupnosti