Naše obec leží v krajině, která byla od nepaměti osídlena lidmi a své stopy zde zanechaly téměř všechny pravěké kultury. Jihovýchodní svahy Krumlovského lesa odpradávna lákaly člověka svou výhodnou polohou na okraji klimaticky příhodného Dyjsko-svrateckého úvalu.
Dějiny archeologického bádání v naší krajině mají svůj počátek již v posledních desetiletích 19. století a jsou spojeny se jménem „otce" moravské archeologie Jindřichem Wanklem (1821-1897), který jako první upozornil na význam pravěkého osídlení kopce Leskouna u Olbramovic a dal tak podnět k zahájení systematických archeologických výzkumů na Moravskokrumlovsku. Největšímu zájmu archeologů se od té doby těší především Vedrovice, jedna z nejvýznamnějších pravěkých lokalit na Moravě a ve střední Evropě vůbec. Významným odborníkem na pravěké osídlení Moravskokrumlovska byl Josef Kaufman, z jehož podnětu vzniklo muzeum v Moravském Krumlově. O nejstarší pravěké období - paleolit - se zajímali soukromí sběratelé Václav Effenberger z Přibic a Antonín Otta z Dolních Kounic, kteří upozornili na výskyt artefaktů z tohoto období na JV svazích Krumlovského lesa a Karel Valoch, který provedl následné výzkumy. Od 70. let 20. století pak prakticky nepřetržitě probíhají v naší krajině archeologické výzkumy pod vedením vynikajících odborníků (P. Koštuřík, I. Rakovský, M. Oliva).
První obyvatelé přišli do našeho kraje ve starší době kamenné (paleolitu). Již předchůdci neandrtálců zanechali v okolí Dolních Kounic své typické nástroje - valounové sekáče a ojedinělé pěstní klíny. Neandrtálci zde pak ve středním paleolitu vytvořili svébytnou kulturu zvanou krumlovien, jejíž materiální základnou pro výrobu kamenných nástrojů se stal zde hojně rozšířený kámen - rohovec, který vznikal erozí jurských vápenců a vlivem tropického klimatu se potáhl černou kůrou a usadil se ve vrstvách písku třetihorního moře. Stáří tohoto osídlení lze klást do období cca 150 000 - 70 000 př. Kr. a stopy po něm se nacházejí u lesa v maršovické trati „Lišky".
Období mladšího paleolitu (40 000 - 8000 př. Kr.) je ve své starší fázi (40 000 -30 000) zastoupeno hojným výskytem kamenných nástrojů pravěké kultury szeletienu, které se nacházejí volně roztroušeny na plochých nebo mírně nakloněných návrších v katastru obce Jezeřany jihozápadně a jižně od obce. V roce 1985 bylo prozkoumáno i naleziště označované Maršovice II v prostoru pole mezi Sobotkou a tratí „Na Kocourkách", nálezy zde učiněné byly připsány také szeletienu. Nositeli této kultury byli pravděpodobně ještě poslední neandrtálci a charakteristickým tvarem kamenných nástrojů je podoba „vavřínového listu". Po tomto období vrcholu nastala doba útlumu a kraj se vylidnil. „Lovci mamutů" tedy již lidé dnešního typu z kraje pod Pálavou zájem o místní rohovec neprojevili a dávali přednost kvalitnějším pazourkům, které byly přinášeny až ze Slezska.
Na počátku mladší doby kamenné - neolitu, přišli do naší krajiny první zemědělci z oblasti Předního východu, nositelé tzv. kultury s lineární keramikou. Nálezy této keramiky se v katastru naší obce vyskytují jen sporadicky, svá sídliště však lidé této kultury měli ve Vedrovicích a v polní trati „V končinách" u Nových Bránic. Přinesli s sebou nejen znalost pěstování kulturních plodin (obilovin a zeleniny) a chovu dobytka (kozy, ovce), ale i dovednost stavby pevných domů a keramiky, která dává pravěkým kulturám jména.
V poslední fázi neolitického období založili lidé kultury s moravskou malovanou keramikou sídliště v maršovické trati „Na Kocourkách". Sídliště bylo objeveno v roce 1976 při úpravách terénu na výsadbu vinice a 28. března bylo započato s výzkumem, který vedla katedra archeologie brněnské univerzity. Bylo nalezeno a prozkoumáno na 128 objektů - polozemnic, hliníků, odpadních jam ad., které patřily období neolitu a částečně i době bronzové (velatická kultura mladší doby bronzové). Dobu osídlení lze klást do 4. tisíciletí př. Kr. Bylo nalezeno velké množství keramických střepů, dokonce i celých nádob se zachovalou malbou. Mezi artefakty nechyběly ani sošky „venuší", které jsou dokladem kultovních představ neolitického lidstva, dále se našlo množství štípaných a broušených kamenných nástrojů a dokonce i zuhelnatělá rostlinná vlákna. V případě maršovické osady se tak jednalo o dílenský areál zaměřený na těžbu rohovce a jeho zpracování.
V pozdní době kamenné - eneolitu, pronikly na moravské území kočovné kmeny lukostřelců z oblasti Pyrenejského poloostrova, nositelů kultury se zvoncovitými poháry. Lid této kultury zalidnil postupně celou oblast Znojemska a překryl původní eneolitické obyvatelstvo. Jen ze znojemské oblasti je známo na 70 nalezišť kultury lidu se zvoncovitými poháry. Při výzkumu z roku 1976 byly náhodně objeveny i tři objekty, patřící této kultuře. Jednalo se o sídlištní jámu, svědčící snad pro sídliště a o kostrový hrob. Hrob obklopoval kruhový žlab a nad čtvercovou hrobovou jámou byla patrně navýšena mohyla. Hrob skrýval ostatky asi 35letého muže ve skrčené poloze a dále typický inventář - dva zvoncovité poháry, nátepní destičku (měla chránit zápěstí lukostřelce před zpětným nárazem tětivy), několik kamenných hrotů šípů, stříbrnou záušnici, kančí kel a několik kusů kamenných nástrojů. V sídlištní jámě se mimo střepů zvoncovitých pohárů našly i střepy kanelované keramiky ze starší fáze eneolitu. Působení kultury se zvoncovitými poháry lze u nás klást do doby před rokem 2000 př. Kr.
Husté osídlení je doloženo i z doby bronzové (2000 - 750 př. Kr.). Střediskem bylo rozsáhlé opevněné hradiště na kopci Leskoun náležející věteřovské kultuře, opevněné hradisko stejného stáří se nacházelo na vrchu sv. Antonína v Dolních Kounicích, obě hradiště patří k největším a strategicky nejlépe položeným sídlištím této kultury přelomu starší a střední doby bronzové na Moravě. Starší doba bronzová je charakterizována únětickou kulturou. Pozůstatky působení této kultury sledoval v 50. letech 20. století na JV okraji Jezeřan v lokalitě „Na Perku" J. Říhovský, který podle nálezů vyslovil domněnku, že se zde jedná o únětické sídliště. Tato skutečnost však nebyla prokazatelně potvrzena archeologickým výzkumem. Únětická sídliště se v našem okolí nacházela ve Vedrovicích a Šumicích. Stejně neurčité je i sídliště lidu kultury popelnicových polí představované velatickou kulturou mladší doby bronzové, které JV od obce u cesty do Pavlova konstatoval v 60. letech J Skutil podle povrchového sběru keramických střepů. Typickým projevem této kultury je žárový pohřební ritus, spálené tělesné pozůstatky s milodary pak byly uloženy do keramických zásobnic - zvaných popelnice, odtud tedy pojmenování celého kulturního okruhu. Jistotu však do věci může vnést teprve archeologický výzkum.
Starší doba železná (750 - 500 př. Kr.), označovaná často jako doba halštatská (podle naleziště v Rakousku) je charakterizovaná nástupem nového kovu - železa. Stopy tzv. horákovské kultury objevil již v 50. letech 20. století J. Skutil v opuštěném písečníku na JV okraji jezeřanského katastru v prostoru křižovatky silnic Pravlov - Miroslav a Pohořelice - Mor. Krumlov. Jedná se o kulturní vrstvu silnou přibližně 1 m, ve které se nacházejí halštatské střepy, svědčící s velkou pravděpodobností o sídlišti této kultury.
V polovině 1. tisíciletí př. Kr. přicházejí do střední Evropy první obyvatelé, u nichž můžeme již bezpečně určit etnickou příslušnost. Jsou to Keltové, vyspělé západoevropské etnikum, které s sebou přineslo znalost dokonalejší výroby železa a důmyslné zemědělské techniky. Jako takoví se Keltové stali předmětem zájmu antických autorů, kteří nám o keltské společnosti již zanechali písemné zprávy. Keltové vytvořili ve střední Evropě osobitou laténskou kulturu. Její stopy objevil J. Kaufman podél jezeřansko-loděnické silnice za hřbitovem. Byl zde objeven hrob a stopy sídliště v podobě náhodně nalezených laténských střepů. Laténská kultura zaniká na přelomu letopočtu s příchodem germánských kmenů. Pozůstatky z doby římské (0 - 400 po Kr.) však na katastru naší obce nemáme, stopy germánského sídliště se nachází u Loděnic.
Doba mezi léty 400 - 568 po Kr. je označována jako stěhování národů. Provázely ji mohutné přesuny především germánských kmenů, vyvolané tlakem kočovných Hunů ze středoasijských stepí. Nejvýznamnější stopy na území Jižní Moravy však zanechal germánský kmen Langobardů. Památky z doby stěhování národů se v nejbližším okolí nachází ve Smolíně (hrob bohaté germánské ženy), v Moravském Krumlově, na Leskouně a v Branišovicích.
V průběhu 6. století začali do střední Evropy pronikat Slované. Přinesli s sebou svou typickou keramiku pražského typu, známou i z jihomoravských sídlišť. Na Znojemsku nacházíme její pozůstatky jen ojediněle (Rybníky), lze však předpokládat, že od pol. 6. století Slované Znojemsko plně ovládli. Z období Velkomoravské říše (9. století) pochází rozsáhlé hradiště na Réně u Ivančic a sídliště ve Vedrovicích. Mladšího data (z tzv. doby mladohradištní, 950 - 1200) jsou sídliště a pohřebiště ve Vedrovicích, Bohuticích a Rokytné. Ze stejného období pravděpodobně pochází i nález sídliště (snad i pohřebiště) a hrobu u křižovatky silnic Miroslav - Pravlov, učiněný I.L. Červinkou (v roce 1934) a J. Kaufmanem.
Zajímavou a doposud uspokojivě nedořešenou otázkou pravěku našeho kraje zůstává problém těžby rohovce v Krumlovském lese. Jak bylo již výše uvedeno byl tento kámen surovinovou základnou pro výrobu kamenných nástrojů po celou dobu kamennou. Skutečnými mistry ve svém oboru - v odrážení rohovcových čepelí byli již první zemědělci s lineární keramikou. Část jejich produkce byla dokonce určena pro export do dolnorakouských sídlišť. Rozsáhlá těžba pokračovala ještě v období kultury lidu s moravskou malovanou keramikou v souvislosti s jejich sídlištěm u Maršovic. Již od 70. let překvapovala archeology místa se značnou koncentrací rohovcových úštěpů. S podrobným průzkumem však bylo započato až v roce 1993 Dr. Martinem Olivou, vedoucím brněnského pavilonu Anthropos. Oliva zjistil, že největší koncentrace úštěpů jsou provázeny nápadně zvlněným terénem, který představuje dochované pozůstatky pravěké těžby. Vyskytují se zde navíc dokonce i kamenné bloky, které pravěkým štípačům sloužily jako sedátka. Archeologové předpokládali, že těžba časově odpovídá době nejintenzivnějšího zpracování rohovce v okolních sídlištích, jak se však brzy ukázalo, jednalo se o omyl. Zjištěná situace nemá nikde v Evropě obdoby.
Archeologové rozdělili těžební oblast na dvě části - severní a jižní. Severní skupina těžebních revírů se nachází ve třech rovnoběžných údolích severně od silnice Moravský Krumlov - Jezeřany-Maršovice. Nález několika keramických střepů pomohl tuto skupinu datovat do již výše zmíněného období kultury s moravskou malovanou keramikou (MMK). Těžilo se zde z nehlubokých jam, zapuštěných šikmo do svahu. Jeden ze svahů byl dokonce překopán zdola nahoru do hloubky 1,6 - 3 m. Zajímavý je fakt, že zde těžba v době pozdní kultury s MMK ustala, znovu však byla obnovena v době bronzové, kdy už díky užívání bronzu nebylo kamenných nástrojů potřeba.
Jiná je situace v jižních revírech, kde jsou těžební jámy situovány na hřebenech a plošinách a provázejí je „sedátka" v podobě velkých balvanů (na jednom z nich se dochoval vytesaný kamenný žlábek), často opracovaných do záhadných tvarů. V roce 2002 byly v jedné z těžebních jam hluboké 5,5 m nalezeny ženské kostry z doby bronzové, pravděpodobně se jedná o oběti. Zlomky keramiky naznačují přítomnost únětické kultury, související se sídlištěm této kultury v Jezeřanech a Kubšicích. Těžba zde přetrvává přes období popelnicových polí snad až do doby železné. Překvapující je však skutečnost, že pozdní období těžby je provázeno produkcí stovek tisíc a snad až miliónů zčásti hotových artefaktů, které již jejich výrobci nikam nedonášeli a nechávali je ležet na místě. Šlo tedy o jakousi „těžbu pro těžbu".
Proč však pravěcí obyvatelé vynakládali tolik zbytečné námahy se dosud nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Teorií je mnoho. Sám vedoucí výzkumu M. Oliva se domnívá, že první rozmach těžby - v době kultury lidu s MMK - souvisí s obdobím, kdy se začínají prosazovat tzv. „velcí muži", jejichž postavení ještě nevyplývalo z moci a majetku, ale s prestiže, nabyté přerozdělováním hmotných statků, udržováním osobní klientely pomocí dobrých skutků a organizováním všemožných činností. Jednou z kolektivních činností, kterou lze dobře organizovat je právě masová těžba. Těžba, která vrcholila v době bronzové a pozdější, souvisí snad s obdobím skrytých společenských rozporů, které vyžadují vybití přebytečné společenské energie. Musela se však stát jakýmsi ceremoniálem, který byl vyňat z řádu každodennosti. Množství práce investované do země v době klidu zemědělských prací se v magickém myšlení pravěkých zemědělců mohlo odrážet v hojnosti darů země v období sklizně. Těžba pak ale v daleko menším rozsahu pokračovala v pozdním středověku, rohovců se používalo především jako křesadel a silicitové horniny byly hojně využívány v hrnčířství a ke stavebním účelům. Východní svahy Krumlovského lesa tak dodnes tvoří unikátní, téměř nedotčený a donedávna zcela netušený pozůstatek pravěké sídelní struktury.
|