"Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že
všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali
Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni
pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a
tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na
poušti. Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po
špatnostech, jako toužili oni. Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a za
to byli pobiti od (anděla) Zhoubce. To se jim přihodilo jako výstražný
příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední.
Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl."
1 Kor 10,1-6.10-12
Úryvky z pavlových listů předcházejících dvou nedělí nám dávají určitý jednoduchý a jasný návod jak dosáhnout štěstí nejen v tomto životě, ale především štěstí v životě po smrti. Dnešní text nám ovšem svou závěrečnou větou tyto "jisté" návody staví do Božské magické nejistoty a nabádá nás k určitým pochybnostem. K pochybnostem ne o Bohu, ale o nás samotných, o tom jak vedeme náš křesťanský život. V něm totiž nejde jen o jakési naše spoléhání pouze na účinky svátostí a jisté projevy duchovního života, které nám zajistí přislíbený věčný život, ale klade na nás vysoké morální nároky, abychom náš křesťanský život vedli autenticky. V tom nám může bránit hlavně naše pýcha. Nebylo ono známé rčení "pýcha předchází pád" odvozeno právě z této poslední věty dnešního textu: " Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl."?
Ústředním motivem postní doby není jen pokání, ale i obrácení. Když slyšíme toto slovo, bereme ho tak, že se dotýká každého z nás, anebo právě ve své pýše či nevědomosti ho vztahujeme jen na ty kdo nevěří nebo které považujeme za velké hříšníky? Výzvy k obrácení, ať už přímé nebo nepřímé, jsou adresovány každému z nás, ať jsme na jakémkoliv stupní náboženského života. Obrácení nemůžeme brát jako něco, co my jsme už dávno vykonali protože přece už od mládí věříme, roky chodíme do kostela, a tak se to týká těch "druhých". Omyl! Týká se to přímo nás. Obrácení totiž patří k našemu autentickému životu křesťana, a musí se pro nás stát neustálým vnitřním procesem, který vítězně podstupujeme pokaždé, kdykoliv se rozhodujeme mezi dobrem a zlem, mezi dobrým skutkem a hříchem.
|