|
O nejstarším období vesnic chybí jakékoli doklady. Nevíme přesně jak vesnice vypadala, i když z jejího dnešního sídelního uspořádání můžeme mnohé vytušit. Obě vesnice byly založeny u potoka, který nikdy nedostal jméno. Jeho pramen byl v jednom z údolí Krumlovského lesa. Dále pak tekl východním směrem přes zaniklou osadu Držkovice k Malešovicím, kde se vléval do Jihlavy. Svůj význam měla i důležitá středověká komunikace zvaná Znojemská stezka, jejíž východní větev se shodovala s dnešní silnicí Pravlov-Miroslav. Stezka vedla od Kubšic a u „Kubšického kříže“ se do polí zařezávala hlubokým úvozem, po pravé straně se na mezi dodnes nachází kámen s vyrytým smírčím křížem na paměť loděnické bitvy. U loděnické křižovatky stával kříž a v padlině u Štandorfu boží muka. Na hranici okresů pak stojí drobná kaplička, které se říká „U Markusu“ a stará tradice vypráví, že zde stával zájezdní hostinec, zničený snad Švédy.
Jezeřany tvořila rozlehlá náves kolem potoka, na jejíž úhlopříčce procházela cesta ve směru Olbramovice-Nové Bránice a Dolní kounice, která do vesnice přicházela dvěma úvozovými cestami z jihozápadu kolem obecní patsviny zvané „Véhon“ a opouštěla ji na jejím severovýchodním okraji hlubokým úvozem, kterému se říká „Vévuzek“. Na jeho konci byl pak v roce 1811 postaven hraniční kříž. Všechny dnešní domy na návsi stojí na svých starých místech, kromě domů „pod Perkem“, které až do konce 19. století stávaly pod příkrou tarasou mohutné terénní vlny. Na místě dnešních č.p. 1 a 2 stával jezeřanský dvůr zvaný „dobřanský“. Naproti němu stávala v dávných časech hospoda – šenkhaus, která byla později, patrně koncem 17. století proměněna na kovárnu (dnes jsou zde hospodářské budovy domu č. 62). Na Perku stávala obecní pastouška a uprostřed návsi od konce 18. století také zvonice s kaplí Panny Marie.
Maršovice představují svým půdorysem typickou vesnici kolonizačního období. Nejstarší částí vesnice je podélná náves, která šikmo navazuje na cestu od Jezeřan k Moravskému Krumlovu. Na jihozápadním okraji stávala tvrz, zbudovaná na sklonku 16. věku, přeměněná v následujícím století na dvůr pavlínského kláštera. Poslední domy Maršovic na JV okraji návsi hraničily s jezeřanským katastrem. Na hranicích u hlavní silnice byl v roce 1809 vztyčen hraniční kříž „u Janderků“.
V roce 1537 bylo v Jezeřanech 29 domů, tedy spíše gruntů , jak je tehdejší prameny nazývaly. Ke každému gruntu patřila určitá výměra polností, určovaná v lánech. Podle výměry pak rozlišujeme různě veliké usedlosti – dvoulánové, lánové, půllánové, čtvrtlánové. Držitelé domků bez polí byly nazýváni „domkaři“. Důležitým pramenem pro studium historie domů jsou „lánové rejstříky“ pořízené v roce 1672 pro Jezeřany a 1674 pro Maršovice. Před třicetiletou válkou bylo v Jezeřanech 34 domů, které nebyly válkou nijak poškozeny. Situace v Maršovicích byla horší. Před válkou zde bylo 27 domů. Po válce zde fungovalo jen 10 gruntů (6 půlláníků a 4 podsedky – domy bez půdy). V roce 1657 bylo obnoveno 10 hospodářství, ale čtyři zůstávala stále pustá.
Pro 18. století už je pramenů více, můžeme kombinovat matriky, pozemkové knihy s katastry, v nichž najdeme jména držitelů gruntů a výměru jejich pozemků. V roce 1749 bylo v Jezeřanech 37 domů, přibyly zde domkařské usedlosti pod Perkem (kolem dnešního č. 36), v Maršovicích 28. Původní opuštěné velké grunty byly rozděleny mezi poddané, kteří půdu neměli. Podle tereziánského katastru z roku 1765 bylo v Jezeřanech 19 lánových gruntů, 15 čtvrtlánových usedlostí a 4 domkaři. V Maršovicích byl tereziánský katastr sepsán až v roce 1770 a podle výsledků zde byl jeden láník, 24 půlláníků, 3 čtrvtláníci a 5 domkařů na obecní půdě. Mimo te zde byly i obecní domky pastýře a ponocného, stejně jako v Jezeřanech.
V letech 1770 – 1771 bylo v rámci reforem zavedeno číslování domů. V Jezeřanech bylo číslováno od domkařských usedlostí pod Perkem,dále kolem severovýchodního okraje kolem celé návsi zpět pod Perk, kde byl poslední dům č.p. 46. V Maršovicích probíhala konskripce od obecní pastoušky na SZ okraji vesnice a dále půlkruhem kolem návsi. V roce 1805 došlo v Jezeřanech k přečíslování, které v mnohém komplikuje historický průzkum.
Obrovský stavební rozvoj zaznamenáváme v obou vesnicích v 19. století. Mění se také materiál. Zatímco na počátku století je ještě řada domů dřevěných, krytých doškovou slaměnou střechou, v průběhu dalších let přibývá staveb z nepálených cihel – vepřovic, a na konci století už se staví domy s kamenným základem, na kterém je zeď z vepřovic, obložená pálenými cihlami. Zdi se líčily vápnem a zdobily modrou podrovnávkou, mnohdy také ozdobnými pálenými štukovými dekory kolem oken a pod střechou. Klasickým prvkem byly tzv. žudry, kryté stříškou. mezi jednotlivými domy na návsích byly původně mezery, zastavované výměnkami domů, z nichž se mnohé osamostatnily a dostaly své vlastní popisné číslo.
Obrovský stavební rozvoj je také provázen nedostatkem stavebního místa uvnitř návsi. Proto se přistoupilo v Jezeřanech ke stavbě nové ulice na „Véhoně“ někdy kolem roku 1880. Již před tím stavěli jezeřanští domkaři své usedlosti pod Véhonem, tady vznikla ve 30. letech 19. století hospoda, kterou provozoval rod Gayerů až do poloviny minulého století. Na vyvýšenině mezi dvěma cestami na Véhoně byla patrně počátkem 80. let 19. století postavena kaple sv. Marka – patrona obce, které byl počátkem 20. století věnován obraz patrona.
Ve 30. letech 19. století se kníže Karel z Lichtenštejna rozhodl obnovit v Jezeřanech dvůr. Postupně za tímto účelem skoupil od poddaných čtvrtlánové dominikální usedlosti (v letech 1835 - 39). Lichtenštejnský dvůr fungoval až do začátku 90. let 19. století, tehdy byl prodán jezeřanské obci, která jej pronajala a na části pozemku v místech sýpky byla postavena nová škola. Ulička „na Perku“ byla zázemím vinařů, nacházely se zde sklepy s preshauzy, které byly postupně během století proměňovány v obytné domy. V roce 1874 si jezeřanská obec vystavěla budovu „obecní kanceláře“ vedle zvonice.
V Maršovicích byl vývoj obdobný. Na návsi byla krátce před rokem 1850 postavena zvonice s výklenkovou kapličkou, do které byla umístěna pozdně barokní socha sv. Jana Nepomuckého, kterého obec zvolila za patrona. v roce 1868 byla dokonce založena zbožná fundace Vavřína Hodka určená na opravu kapličky a sochy. S další výstavbou se pokračuje severozápadním směrem do ulice „Na véhoně“, kudy se vyháněl dobytek na pastvu.
Počátkem 20. století se výstavba rozšířila i na silnici, která obě obce spojovala. Zde byl také ve 30.letech postaven kostel pro obyvatele obou vesnic. Ty se postupně osamostatňovaly v oblasti duchovní správy od Loděnic. V roce 1900 si Maršovice zřídily vlastní hřbitov na konci vesnice při cestě do Krumlova, v Jezeřanech se tak stalo až o 20 let později. Administrativně byly obce sloučeny v roce 1960.
|
