Jezeřany - Maršovice ...obec na Jižní Moravě
Informace pro občany a návštěvníky
Zlatý erb 2011
Zlatý erb 2010
Zlatý erb 2009
Petr Eckl, 26.04.2008
Aktualizováno: 27.04.2008

Ve znamení opatských berlí a lilií

Prvním písemným dokladem o existenci Jezeřan je listina vydaná v Dolních Kounicích 2. června roku 1306. Litomyšlský opat neznámého jména a opat rakouského  premonstrátského kláštera Geras Petr zde svědčí o urovnání sporu mezi želivským opatem  Thylmanem a dolnokounickým proboštem  Gerlachem ve věci desátků a platů z jihomoravských vesnic Božic, Dolních Kounic, Jezeřan a Nových Bránic ve prospěch Želivu. Listina je tedy nejen prvním svědectvím o existenci Jezeřan, ale i významným pramenem pro poznání majetkových poměrů v našem kraji. Spor mezi oběma církevními institucemi naznačuje možnou majetkovou situaci před rokem 1306. Je více než zřejmé, že Jezeřany byly ve 13. století součástí majetku kláštera premonstrátek v Dolních Kounicích, který však kdysi vznikl jako želivská fundace. Lze též předpokládat, že byly donací některého ze šlechticů, kteří stáli u zrodu dolnokounického klášterního ústavu - možná i samotného zakladatele Viléma z Pulína (z Polan).

Samotné sepětí Jezeřan a Želivu si však zaslouží větší pozornosti. Dějiny Jezeřan 14. - 16. století jsou úzce spjaty s osudy želivské premonstrátské kanonie. Písemné zprávy z tohoto období o naší obci - až na několik málo výjimek - mlčí. Proto je nechme alespoň ve stručnosti promluvit o dějinách samotného kláštera.

Rokem 1144 byly dořešeny táhlé spory pražského a olomouckého biskupství, které byly započaty v souvislosti s obnovením samostatné moravské církevní provincie v roce 1063. V dubnu téhož roku olomoucký biskup Jindřich Zdík vymohl u římského krále Konráda III. mimo jiné i navrácení hradu Podivína, kterého se neoprávněně zmocnil pražský biskup. Poté, aby předešel dalším sporům, požádal Konráda o intervenci u českého knížete Vladislava II., který měl odškodnit pražského biskupa Otu. Vladislav pak skutečně biskupství daroval rozsáhlé území kolem Želivu.

Biskup svého nově nabytého statku velmi záhy využil a patrně již v roce 1144 zde s jeho souhlasem vznikl benediktinský klášter, jehož prvním opatem se stal mnich Reginard z Met, snad sázavský benediktin. Na ostrožně obtékané říčkami Želivkou a Trnávkou začali mniši budovat konventní kostel Narození P. Marie, který byl ještě před dostavbou vysvěcen biskupem Otou krátce před jeho smrtí asi roku 1148.

Bohužel však benediktinská fundace vznikla v době, kdy se po celé Evropě šířila obliba nových reformovaných řádů - cisterciáků a premonstrátů. Otův nástupce pražský biskup Daniel I. benediktiny z Želivu vyhnal a na jejich místo povolal premonstráty z porýnského Steinfeldu v čele s opatem Gotšalkem, který se v roce 1143 (tedy 23 let po vzniku řádu) podílel na založení strahovského kláštera. Nový konvent přišel do Želivu v roce 1149 a setkal se s výraznou oporou v olomouckém biskupovi Jindřichu Zdíkovi, velkém příznivci premonstrátů, který však zemřel již v roce 1150. Díky výrazné osobě opata Gotšalka se želivský klášter stal jednou z nejvýznamnějších řeholních komunit středověkých Čech. Zázemí želivského kláštera tvořilo 65 vsí v okolí Želivu.

V roce 1181 stál opat Gotšalk také u zrodu významné klášterní komunity na Moravě - ženského premonstrátského kláštera v Dolních Kounicích. Jak nás informuje kronikář Jarloch, odebral se moravský velmož Vilém, který se před tím účastnil vojenského vpádu do Rakouska, na kajícnou cestu do Říma, kde mu byla udělena absoluce a jako pokání  mu bylo určeno založit klášter. Vilém se proto spojil s opatem Gotšalkem, který do Kounic poslal svého převora Mandruvina se dvěma spolubratřími, aby připravili založení nového ústavu. V roce 1183 pak byly do Kounic povolány sestry z kláštera v českých Louňovicích. Klášter byl Vilémem, jeho ženou a synem nadán několika vesnicemi a kostely. Želiv si však jistý vliv na nový klášter ponechal, např. tím, že s jeho svolením byl dosazován dolnokounický probošt. Tato skutečnost pak vedla často k nejrůznějším sporům, především majetkovým (viz výše).

Počátkem 14. století tak želivský klášter ve sporu s dolnokounickým získal jihomoravské vsi Konice (u Znojma), Božice, Jezeřany a Nové Bránice. Doba rozvoje a prosperity trvala až do vypuknutí husitské revoluce, kdy byl klášter třikrát přepaden v letech 1420, 1422 a 1424. V těchto nepříznivých dobách se mniši ukrývali na jihlavské faře a po roce 1424 zůstala kanonie po určitý čas neobsazena, část majetku musela být z finančních důvodů zastavena.

Po roce 1306 pak prameny o Jezeřanech téměř 90 let mlčí. Doba lucemburských markrabat Karla (budoucího císaře) a jeho bratra Jana Jindřicha je dobou klidu a hospodářského rozkvětu. Ke zhoršení situace došlo až na sklonku 14. století, kdy na moravský markraběcí trůn usedli synové Jana Jindřicha Jošt a Prokop, mezi nimiž došlo ke sporům, které vyvrcholily domácími válkami v 80. a 90. letech. Jim předcházely spory markraběte Jošta s olomouckou kapitulou v roce 1380, Jošt si během nich násilím přisvojil mimo jiné i moravské statky želivského kláštera - tedy i Jezeřany. Teprve v roce 1394 je na rozkaz římské papežské kurie vrátil.

V roce 1392 se v listině z 2. června objevuje osoba Matěje z Kopce, nájemce jezeřanského dvora. Matěj listinou prohlašuje, že od smrti opata Jindřicha klášteru řádně odvádí činži (svědky jsou mu Bohunek řečený Hájek z Pertoltic a Cheřko z Vesců, oba pravděpodobně manové želivského kláštera). Matěj je tak pravděpodobně dokladem existující sítě manů a dvořáků (vlastníků svobodného dvora) dolnokounického kláštera, která vznikala již ve 13. století. Úkolem manů bylo přispívat klášteru v době potřeby vojenskou službou. Dvořák je v Jezeřanech vzpomínán ještě v roce 1538.

Mimo manského statku existoval v Jezeřanech patrně svobodný zemanský dvůr. V roce 1406 totiž rytíř Jan Puklice mladší pohání před zemský soud jistého Petříka z Jezeřan za to, ...že na svobodné silnici mně a mé ženě pobral stříbro, rúcho, postlání, odění, koně a hončí zbroj, vóz a všecko, co tu bylo mnoho aneb málo... Petřík tedy musel být zemanem - příslušníkem nižší šlechty, která se na moravských vesnicich 13. a 14. století poměrně hojně vyskytuje. Zemanský statek tvořil zpravidla poplužní dvůr s jedním až dvěma podsedky (usedlostmi bez půdy) a dvěma až osmi usedlostmi, z nichž zemanovi plynuly platy a dávky. Tvrz jako sídlo drobného feudála v Jezeřanech zřejmě předpokládat nemůžeme. Je to bohužel jediná zmínka o držiteli svobodného statku v Jezeřanech. Na přelomu 14. a 15. století v předhusitském období docházelo vlivem dělení majetku k jejich chudnutí a jediným možným zdrojem obživy bylo lapkovství, které nebylo nikterak považováno za újmu na cti. Uvedený případ zemana Petříka to dosvědčuje.

Po nastolení krále Zikmunda byly klášteru potvrzeny jeho majetky redukované jen na 41 vsí, moravské statky nejsou jmenovány vůbec. Při opětovném potvrzení majetku za krále Jiřího z Poděbrad v roce 1458 jsou mimo 45 českých vsí dvoru a mlýna jmenovány moravské majetky a to vsi Konice u Znojma, Božice, Nové Bránice, Jezeřany a blíže nelokalizované vinice Pemda a Trávník. Ve stejné době za opata Jana II. došlo i k opravám poškozených a zchátralých klášterních budov, dokončených v roce 1462. Po Janově smrti roku 1467 nastoupil do opatského úřadu Martin I., jeho nástup je však předznamenán zápasem krále Jiřího z Poděbrad se Zelenohorskou jednotou, ve kterém se želivský konvent připojil k Jiřího odpůrcům. Na králově straně bojoval Burian Trčka z Lípy (pán na Lipnici a hejtman čáslavského kraje, nejvyšší písař českého království), jemuž Jiří v roce 1467 přiznal příjmy z klášterního jmění a 29. března 1468 mu dal celé panství do zástavy. Trčka obsadil kanonii a vyhnaní mniši se uchýlili do Jihlavy, kde setrvávali až do Bílé Hory. Bez úspěchu se během 16. století opati snažili získat zpět odňaté zboží.

Tíživá situace nutila želivské představené, kteří stále setrvávali na jihlavské faře, k dalším odprodejům a zástavám klášterního jmění. Posledním opatem, zvoleným zbytkem konventu se stal Martin II. Strahlitzer, který zemřel v září roku 1567.        

Roku 1540 byly moravské majetky Jezeřany a Nové Bránice zastaveny za 150 kop a 25 grošů českých Václavu Černohorskému z Boskovic, jehož rod vesnice održel až do 90. let 16. století. Zdá se však, že Jezeřany a Bránice byly předtím, v čase nejistoty a selhání želivské správy ve 30. letech 16. století, v přímé správě moravského zemského hejtmana Jana Kuny z Kunštátu. V roce 1540 byl sepsán i urbář obou vesnic (soupis závazků poddaných vůči vrchnosti), který nám umožňuje nahlédnout do společenských poměrů Jezeřan. Tehdy se zde nacházelo 29 gruntů: jeden dvoulán, dva jedenapůllány, 11 lánů, 7 půllánů a 8 podsedků. Celkem se z vesnice odvádělo 18 kop vídeňských a 7,5 gr. stálých platů a 64 měřic ovsa. Tento urbář patří k jedněm z nejstarších dochovaných moravských urbářů.

V roce 1590 byli do Želivu opět povoláni mniši a strahovský opat Jan Lohelius začal s vykupováním moravských statků, které pak natrvalo připojil ke Strahovu. Jednalo se o vesnice Mikulovice, Konice, Jezeřany a Nové Bránice. Jezeřany tak po téměř třistaletém sepětí s dějinami Želivu mění majitele a na 80 let se stávají majetkem další církevní instituce - vzdáleného pražského strahovského kláštera.

Aktualizováno 27.04.2008
 

Czechpoint

Krizport
 
© Copyright 2008-2015 Klape, s.r.o.  |  správa stránek: Obec Jezeřany-Maršovice | Prohlášení o přístupnosti