|
28. června 1914 ukončily výstřely sarajevského atentátu život následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželky Žofie Chotkové. Staly se záminkou pro válečný konflikt, který brzy přerostl rámec Evropy a stal se konfliktem celosvětovým. Když válka začínala, soudilo se, že skončí nejpozději na podzim 1914, protáhla se však na další čtyři dlouhé a únavné roky.
Měsíc po atentátu, 28. července, vydal císař František Josef I. manifest, kterým oznámil vypovězení války Srbsku. 31. července byla nařízena všeobecná mobilizace, která byla v Jezeřanech vyhlášena o půl čtvrté ráno následujícího dne. Všichni vycvičení ve zbrani do 38 let včetně a ostatní domobranci do 42 let odjeli odpoledne na nádraží do Olbramovic, následujícího dne do Znojma a odtud 7. září na východní, ruskou frontu. Pocity otců a synů odloučených od rodin, z nichž mnozí se se svými blízkými už nikdy nesetkali, velmi sugestivně vylíčil budoucí jezeřanský kronikář Václav Gayer ve svých Válečných zápiscích pocity spojené s cestou z milovaného domova: Za týden dne 7. září řadili jsme se na Horním náměstí k poslednímu požehnání. Po dojemné řečí stařičkého podplukovníka jenž velel našemu druhému pochodovému praporu, jsme šli na nádrží za nepřehledného zástupu lidu a nově narukovaných vojínů druhé výzvy. Nelze vylíčiti city, které proudili nitrem za zvuků polnice, jenž příšerně vyluzovala zvuků známého a pro nás tak fádního vojenského pochodu. Připadalo mě to jakoby celá masa lidu byla vedena na popravu a jako na potupu a posměch jim bylo troubeno. O 7. hodině večer opouštěli jsme zpívajíce, též hojně slzíce Znojmo. Jak nepříjemným byl zde ten život, ale dnes jak rádi bychom zde zůstali byť i za trojnásobné sekatury. Však co teď dělat, když jsme již nacpáni do těsných dobytčích vozů a vlak se pomalu plazí, takže se nám jízda stávala nepříjemnou a unavující. Projeli jsme naším krajem k Brnu, bohužel v noci nemohouce se pokochati naposled pohledem k milému domovu. Přece však na nádraží Krumlovském ač již bylo po půl noci spatřili jsme mnohé známé. Já měl příležitost rozloučiti se s bratrancem Josefem z Rakšic. Myslili jsme, že v Brně delší čas pobudem, leč náš vlak byl posunut na koleje severní dráhy a již jsme zase uháněli teď rychlejším tempem k Přerovu. Kolem dráhy všude houfy lidu neb byl právě svátek P. Marie. Všichni mávali šátky a klobouky posílajíce nám poslední pozdrav. Též my s vlhkými očmi opětovali pozdrav dobrému lidu Moravskému. Na nádražích všude jsme byli obdarovávání cigarety, limonádou, zákusky a jinými věcmi. Ve Vyškově jsme měli snídaní černou kávu. V Hranicích pak byl oběd. Loučíce se s požehnanou Hanou, uháněli jsme k Ostravě, kdež davy lidu se množili. Zpívajíce na rozloučenou s vlastí naše krásné písně jako: „Moravo, Moravo, naposled", pak „Zasviť mi ty slunko zlaté na poslední z vlasti krok" ocitli jsme se ve Slezsku.
Další odvody se konaly 21. srpna a 15. října, kdy byli odvedeni Jakub Markl, Hynek Pelikán, Jakub Slaný, Forman Alois a Jindřich Kašparovský. 13. prosince byl odveden řídící jezeřanské školy Alois Buchmann, Martin Fráňa, Jakub Kašparovský a Josef Novotný. Do aktivní válečné služby bylo postupně vtaženo 107 jezeřanských mužů.
Po odchodu mužů do války zůstaly na obdělávání polí lidé staří, ženy a děti. Děti dostávaly úlevy ve škole, aby mohli pomáhat při polních pracích. Život za války byl velice těžký. Malá úroda ve válečných letech a hospodářská blokáda Rakouska-Uherska, která zabraňovala dovozu surovin na domácí trh - to vše vedlo ke stoupání cen potravin a průmyslového zboží. Stát byl následkem toho nucen zavádět lístky.
Na frontu museli zemědělci dodávat obilí a další potraviny, odváděli se i koně. V lednu 1915 bylo například nařízeno, že si každý hospodář smí ponechat do 1. srpna pro každého člena domácnosti 50 kg pšeničné mouky smíchané s ječmennou v poměru 1 díl ječmene : 2 díly pšenice. Do zásobovacího procesu pro frontu byla zapojena i škola. Žáci museli sbírat a sušit ostružinové, jahodníkové a malinové listí na čaj pro vojáky. Za dohledu slečny učitelky M. Erbenové pletly děti v hodinách ručních prací pro vojáky na frontě nátepníčky a ponožky. Častým jevem byly i rekvizice, v roce 1917 byly odvezeny pro potřeby vojska mosazné kotle na pálení slivovice a obecní zvon z maršovické kaple.
V průběhu války zemřel v listopadu 1916 stařičký mocnář, císař František Josef I. a na trůn skomírající rakousko-uherské monarchie nastoupil jeho prasynovec Karel I. Jeho zoufalé snahy o záchranu habsburské říše se však minuly účinkem a konec války znamenal i konec jeho panování.
Mezitím si rozjetá mašinérie války pomalu vybírala svou daň. Postupně narukovali na vojnu i učitelé. Vedle již zmíněného řídícího Aloise Buchmanna, odešel do války i učitel Bedřich Štěrbáček, který v Jezeřanech působil 6 let. V září 1917 pak přišla smutná zpráva o jeho smrti na pobřeží Jadranu. Řídící František Boček o tom napsal do školní kroniky: Bedřich Štěrbáček bojoval na pobřeží Jaderském, kdež byl zastřelen koulí ze šrapnelu. Tato jej zasáhla od zadu, pronikla plíce, srdce a vyšla předem ven. Živořil ještě 1 1/2 hod., opětně a opětně vzpomínaje svých nejdražších. Zemřel 5. září 1917 a a pochován v Nábřežně. Jako praporčík byl velmi oblíben u představených i podřízených, kteří o něm napsali: „byl člověk, kterému se hned každý nevyrovnal, svrchovaně poctivý a mírný." V Jezeřanech po sobě zanechal vdovu Karolínu (rozená Hendrychová z Jezeřan) a děti Miloslava a Annu. Anna svého otce nikdy nepoznala (narodila se 4 dny po jeho smrti).
Štěrbáček nebyl jediným mužem, který na frontě padl. Bylo jich ještě dalších 13. Jejich jména byla zvěčněna na pomníku postaveném před jezeřanskou školou:
Karel Gruna, zemřel 30. prosince 1915 na ruském bojišti
František Popela, zemřel 20. ledna 1915 v nemocnici v Praze
Jan Ulreich, padl 28. června 1915 na ruském bojišti
Rudolf Svoboda, padl 25. února 1916 na ruském bojišti
František Procházka, padl 22. listopadu 1917 na italském bojišti
Leopold Tručka, zemřel 15. dubna 1916 v nemocnici v Rusku
Martin Fráňa, padl 9. května 1915 na ruském bojišti
Jakub Markl, padl 18. července 1915 na ruském bojišti
Karel Forman, zemřel 8. února 1917 v nemocnici v Rusku
Matěj Novotný, zemřel 29. listopadu 1918 v nemocnici v Českých Budějovicích
Karel Kašparovský, zemřel 20. října 1918 v nemocnici v Budapešti
Šimon Nestrojil, padl 19. srpna 1917 na italském bojišti
Bedřich Štěrbáček, učitel padl 5. září 1917 na srbském bojišti
František Ekl, zemřel 10 června 1917 v nemocnici v Litoměřicích
Alois Pelikán, padl v Rusku 1915
Jan Musil, padl v Itálii 1917
Z války se pak ještě nevrátili a za nezvěstné byli prohlášeni Vladimír Hodek, Josef Mach, Matěj Roblíček, Jan Maša, Josef Míča.
Někteří vojáci vstoupili během války do legií. Byla to veliká odvaha, protože na rakouské straně na ně bylo pohlíženo jako na zběhy a v případě dopadení byly bez soudu popraveni. Jako legionáři se z války vrátili Pelikán Hynek - budoucí starosta obce, italskými legionáři se stali Vilém Kašparovský a Ferdinand Pelikán. Z ruských sibiřských legií se vrátili Jan Ekl, Josef Kudláček, Ruibar František a Jan Forman. Většina vojáků se však z války vrátila s podlomeným zdravím či se zraněními, která jim nedovolovala se věnovat původním profesím, a tak žilo v Jezeřanech po válce 10 válečných invalidů.
Méně zpráv o průběhu války máme z Maršovic. Kolik mužů přesně do války odešlo nevíme. Nevrátilo se jich však 15:
Jan Boudný
Josef Boudný
František Boudný
Stanislav Parma
Antonín Janderka
Václav Melichar
Václav Neuwirth
Stanislav Novosad
Josef Komárek, padl 12. července 1916 v Chopme v Rusku
Ignác Štross, padl 14. listopadu 1916 ve Volinsku
František Badin, zemřel 7. března 1917 v ruském zajetí
František Novotný, padl 8. záři 1915 v Gucku
Jan Janderka, zemřel 12. října 1916 ve vesnici Puj
Augustin Pelikán, zemřel 24. listopadu 1914 v Krakově
Jan Pelikán, padl 26. dubna 1915 v Karpatech
Poslední léta války byla pro všechny obyvatele dlouhá a únavná. Hospodářsky silnější vojska dohodových států vydržela ve válečném běsnění déle než vojska Německa a Rakousko-Uherska. Plány na samostatný československý stát dosáhly podpory zahraničních velmocí, díky pomoci československých legií na válečných frontách. Sen T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika se pomalu stával skutečností. 28. října 1918 byla v Praze vyhlášena Československá republika, Rakousko-Uhersko se zhroutilo. 11. listopadu pak podepsalo Německo příměří. Nesmyslná válka byla u konce.
|
