Jezeřany - Maršovice ...obec na Jižní Moravě
Informace pro občany a návštěvníky
Zlatý erb 2011
Zlatý erb 2010
Zlatý erb 2009
Petr Eckl, 26.04.2008
Aktualizováno: 27.04.2008

V zajetí hákového kříže

Počátek roku 1938 se nesl ve znamení napjaté politické situace. Na jaře připojil vůdce nacistického Německa ke své třetí říši Rakousko. Reálné nebezpečí začalo hrozit i poslednímu ostrůvku demokracie ve střední Evropě - Československé republice. Hitler požadoval odstoupení pohraničí osídleného německým živlem. V noci z 28. na 29. září 1938 nás v Mnichově zradily Velká Britanie a Francie.

Na blížící se konflikt nacistické velmoci s demokratickým Československem se naši obyvatelé připravovali. Po celý rok 1938 probíhala v Jezeřanech a Maršovicích cvičení CPO (civilní protiletecké obrany). Při volbách 12. června se zástupci všech šesti politických stran uměly bez volby dohodnout a vytvořili nové obecní zastupitelstvo. V sobotu 21. května po provokativních krocích Němců nastoupili českoslovenští vojáci k obraně hranice.

Začátkem podzimu nabraly události rychlý spád. 14. září vyhlásil prezident Beneš všeobecnou mobilizaci, o deset dní později nastoupila první záloha, do které odešla téměř polovina mužů z Jezeřan. Ostatní muži byli povoláni k hloubení zákopů poblíž hranice. Denně našimi vesnicemi procházelo vojsko směrem k státní hranici. V Jezeřanech se na dva dny ubytoval prapor pěchoty a na 5 dnů jezdectvo. Vojáci pomáhali sedlákům při setí ozimů.

Jako blesk z čistého nebe zasáhla všechny zpráva o výsledku mnichovských jednání. Československé pohraničí mělo být postoupeno říši. Už 9. října začali Němci příhraniční kraje obsazovat. Dne 10. října byly obsazeny Loděnice. Naše vojska byla nucena stáhnout se zpět. Hranice s říší byla přeložena na silnici Pravlov - Miroslav. Jezeřany a Maršovice se ocitly v pohraničí vzdáleny od hranice jen několik set metrů. 14. října odpoledne vtáhly do Jezeřan první německé čety. České nápisy byly nahrazeny německými, obecní zastupitelstvo a rada byly rozpuštěny. Vládním komisařem byl jmenován Němec Anton Pavelec z Kubšic. Demarkační čára byla přeložena až k Maršovicím, a když ji chtěl někdo překročit musel žádat o propustku. Hranici tvořil kříž „u Janderků". Zvláště zlomyslní byly tzv. ordnéři - němečtí chlapci z okolních německých vesnic, kteří ozbrojení vypomáhali ve službě u přechodů a stávalo se, že bez důvodu po českých lidech i stříleli. 27. října vystřídali Němce Rakušané, kteří se chovali mírněji. I tito po čase obec opustili a zůstala zde pouze finanční stráž, jejíž vrchní velitelství bylo na domě č. 22 (dnes 72), kde také několik financů bydlelo. Ostatní byli rozmístěni různě v domech jezeřanských hospodářů.

Večer 23. listopadu vyhlásil rozhlas změny hranic a oznamoval i jména míst, která byla z okupace vyňata. Mezi vyňatými byly i Jezeřany. Mnohým lidem se tehdy ulevilo. České nápisy se vrátily na svá místa a „na střechách domů objevily se prapory v našich barvách v takovém množství, že bylo s podivem, kde si je lidé tak náhle pořídili. Někteří již dva dny před odchodem Němců s nasazením života si v noci pro ně došli do Kounic" Do vesnice přišla okupační četa československého vojska, finanční stráž a četnictvo. Večer 24. listopadu byl uspořádán lampiónový průvod a ohňostroj. Na loděnické křižovatce byla zřízena finanční stráž a v obci četnická stanice ve vilce pana V. Gayera (č. 137). Obce byly přifařeny do Dolních Kounic, kde byla i pošta. I přes nastalé veselí bylo všude cítit neklid, který se vystupňoval následujícího roku.

Počátkem února byly naše obce přiděleny k okresnímu úřadu Brno-venkov. Dne 15. března 1939 vtáhlo německé vojsko na území našeho státu a výnosem Adolfa Hitlera byl zřízen jako součást německé říše Protektorát Čechy a Morava. Rozhořčení obyvatel neznalo konce. Správa obcí byla ponechána obecním úřadům, které však podléhaly přísné kontrole. Bylo zavedeno řízené hospodářství, které bylo zaměřeno na válečnou přípravu. Politické strany byly rozpuštěny, do úschovy musely být předány obecní kroniky.

Bezprostředně po vyhlášení války 1. září 1939 byl zaveden přídělový systém. Lístky byly vydávány na obecním úřadě na čtyři týdny. Na lístky se odebíraly potraviny, oděv a postupně všechny věci denní potřeby. Hospodáři museli po čas války plnit povinné dodávky, které se stále zvyšovaly, zatímco příděly byly snižovány.

Rok 1941 byl ve znamení totálního nasazení. Němci nahnali na frontu mnoho lidí a brzy se v říši začal projevovat nedostatek pracovních sil. Proto byl ihned prostřednictvím pracovních úřadů téměř celý ročník 1921/2 odvelen do říše na nucené práce. Z Maršovic muselo odejít 15 lidí. Mezi nimi byli Metoděj Novotný v Berlíně, Alois Procházka v Drážďanech, František Janderka v Bavorsku, Josef Janderka v Drážďanech a Oldřich Pelikán v Berlíně. Kulturní život vesnic byl značně omezen. Z obecních knihoven musely být odstraněny knihy demokraticky smýšlejících a ruských autorů.

Na podzim roku 1941 se stal říšským protektorem v Čechách a na Moravě Reinhard Hendrich. Dodávky začaly být vymáhány krutými tresty. Spotřební dávky potravin byly vypočítány na kilogram a zbytek musel být odevzdán. Popravy českých vlastenců pokračovaly a Gestapo vyhledávalo členy široce rozvětveného domácího odboje. A nyní nechme pokračovat jezeřanskou kroniku zápisem k roku 1942:

               „Také v naší obci bylo několik členů odboje, zvláště Fráňa Ludvík, stolařský mistr a jeho syn Ludvík, počínali si velmi agilně, což nelibě nesli někteří místní zaprodanci Němců.

Po atentátu na Hendricha dne 27. 5. 1942 se situace značně přiostřila. Bylo vyhlášeno stanné právo. Předstírajíc páchání po pachatelích atentátu provádělo Gestapo po celém území tzv. Protektorátu domovní prohlídky, při nichž byla spousta lidí zatčena. Dne 30. 5. přijelo Gestapo k nám do vsi a v obecní kanceláři vyslýchalo stolařského dělníka, jenž byl u Fráňů zaměstnán, načež jej odvedli. Zběsilost Němců dosáhla vrcholu v prvních dnech červnových, kdy na poštách otvírali dopisy, porušujíce tak listovní tajemství. Mladý Fráňa Ludvík vedl též korespondenci se svými švagry, bratřími Lohnickými z Hrotovic, kteří byli též členy podzemního hnutí odporu. Dle domněnek Gestapo některý z dopisů otevřelo. Dne 3. června dopoledne obdržel vrchní strážmistr zdejší četnické stanice Odehnal rozkaz, provést prohlídku u Fráňů a výslech obou. Mezitím mladý Fráňa byl varován, ozbrojil se a skryl se za vesnicí. To bylo asi k 11 hodině. a pak se odehrála tragédie, jaké u nás není pamětníka. Vrchní v doprovodu strážmistra se přihnal  k Fráňům. Dle doslechu choval k Fráňovým osobní zášť a dle toho se celá událost vyvíjela. Vrchní za surového nakládání s Fráňou st. asi provedl svou mstu. Dle výpovědi očitých svědků se odehrálo vše následovně: Odehnal za sprostých nadávek Fráňovi počal tohoto tahati a snad i tlouci a v tahanici se dostali do průjezdu domu č. 74. Fráňa volal na pomoc syna, který jej zaslechl a přiběhl. Nastalo střílení, při němž byl Fráňa st. zabit a Fráňa mladší těžce zraněn. Pak na telefonické hlášení vrchního Odehnala přijeli němečtí četníci, kteří pak dali druhému četnickému strážmistrovi Sojkovi rozkaz, aby střílel na těžce zraněného Fráňu mladšího, jenž ležel bez pomoci na zemi v poledním vedru. Sojka pod nátlakem a výhrůžkami německých četníků střílel a poranil ho smrtelně. Ve 14 hodin dali Němci Fráňu obvázati, ale jen pro formu. Pak byla sanitním vozem vezen do nemocnice, cestou ubohý zemřel. Dosud nikdo neví, kde je pochován. Jeho otec byl po úřední pitvě pochován na zdejším hřbitově. Tento den, 3. červen, měl však ještě dohru večer. Ve 22 hod. náhle přijelo do vesnice asi 300 něm. vojáků v autech a hned podrobili celou ves přísné prohlídce. Počínaje si více méně brutálně, hledali zbraně a zároveň kontrolovali totožnost všech obyvatel. Ovšem zbraní nenašli, ač mnozí je měli dobře však ukryté. Prohlídka trvala asi 1 a půl hod. Někteří Němci se netajili tím, že budou-li nějaké zbraně nalezeny, stihne obec osud, podobný tragedii obce Lidic, jež se odehrála o několik dnů později, dne 10. června."

Dodnes nebyla kauza Fráňových uspokojivě vysvětlena. Obyvatelé ještě několik dalších dnů žili v ustavičném napětí z příštích událostí.

V závěru roku 1942 byly v Jezeřanech násilně usazeny rodiny tzv. „Besarábců" bývalých Německých kolonistů v rumunské Moldavii -tehdy nazývané Besarábie. Pozemkový úřad jim přidělil domy č. 42 (dnes 55), kde pobývala rodina Bachmannova, č. 22 (dnes 71) rodina Janke, č. 18 (dnes 16) rodina Pfahlova a na č. 67 (dnes 90) rodina Steimeierova. Všicni Besarábci utekli z Jezeřan spolu s Němci, prchajícími před Rusy. V Maršovicích žily jen dvě rodiny a to na č. 25 (dnes 255) a na č. 83 (dnes 147), které patřilo Kostelní jednotě Jan.

Rok 1943 znamenal obrat ve válce. Německá armáda byla nucena po zdrcující porážce ve velkých tankových bitvách u Kurského oblouku a u města Orel opustit západoruské prostory. V Protektorátu nastalo další snížení všech dávek potravin. Nálada obyvatel se však s nadějnými vyhlídkami stále zlepšovala.

V témž roce postihla jezeřanskou obec velká ztráta. 12. září zemřel dosavadní obecní tajemník Václav Gayer, jedna z významných osobností prvorepublikového veřejného života v obci. Pilný kronikář a pracovník obecní agendy, nadšený vlastenec, „který obci, národu a vlasti obětoval každou volnou chvíli" odešel v době, kdy velmi trpěl nacistickou okupací, aniž by se dočkal jejího konce. Smutnou událostí bylo i zatčení řídícího učitele maršovické školy Jana Hendrycha. Tento člověk ochotný vždy pomoci byl také bojovníkem za českou věc. Byl uvězněn v Brně a později ve slezské Vratislavi. Nakonec byl po několikaměsíčním žalářování propuštěn a zbaven učitelského místa. Jeho rodina byla v době jeho uvěznění zcela odkázána na pomoc maršovických sousedů, kteří se zachovali velmi čestně.

Na začátku roku 1945 začal Němcům docházet dech a konec války byl na dosah. Němce stíhala porážka za porážkou, spojenecké kleště, ve kterých se německá vojska ocitla se pomalu svíraly. Radost lidí se mísila s obavami z blížící se fronty. Na počátku dubna přestaly polní práce a lidé si začali v lese a v mezích kopat kryty, ve kterých mnozí i několik nocí příznivém a teplém dubnovém počasí přespali. Dne 17. dubna kolem 9. hodiny ráno se ozvaly dva mohutné výbuchy. Němci se sovětskými jednotkami v patách vyhodili do povětří pavlovský most. Fronta se přiblížila na dosah. Mnozí předpokládali, že k osvobození je jen krůček. Bohužel se však jižní křídlo sovětské armády maršála Malinovského zdrželo u Mikulova, kde se na Pavlovských vrších Němci opevnili. Severní křídlo se pak po osvobození Dolních Kounic, Moravských Bránic, Ivančic a Oslavan obrátilo na sever směrem k Brnu. V noci 20. dubna vnikly do Jezeřan a Maršovic Němci a obce obsadili. Bezohledně se nastěhovali do všech domů a na sever od vesnic si zřídili obranné postavení. Postupně se sem přistěhovalo dle odhadů na 1200 - 1500 vojáků. Živili se jak jen mohli. Polní kuchyně v Jiřicích byla daleko a tak stříleli divokou zvěř, obchodovali s obyvateli a kde bylo možno i rabovali. Ani po týdnu pobytu Němců osvobození nepřicházeli, ačkoli již bylo dobyto Brno.

Velitelství zdejší německé posádky vyhlásilo 28. dubna pracovní povinnost všech mužů od 16 do 60 roků, kteří se museli s náčiním dostavit ke kopání zákopů kolem vesnic. Toho dne také začalo sovětské vojsko z Kounic ostřelovat zdejší německé dělostřelecké postavení. Naštěstí nepřišel nikdo o život, škody na majetku byly jen mírné: rozbitá okna a poškozené střechy. Od této chvíle již nikdo nezůstával v domech a lidé trávili noci v bezpečí sklepů, do krytů v polích a v lese nikdo nesměl. Vesnice byly zcela odříznuty od okolního světa a sevřeny v nepřátelském obklíčení. Byla přerušena dodávka elektrického proudu a tím znemožněno poslouchání rozhlasu, lidé zůstali bez zpráv. Docházely zásoby soli a poživatin. V Jezeřanech si Němci zřídili vrchní velitelství v domě č. 48 (dnes 62), vedlejší velitelství pak v domech č. 13 (dnes 11), 54 (dnes 87) a ve škole. Na domě č. 41 (dnes 54) byl lazaret, kam byli přiváženi ranění. Tři z nich zranění podlehli a byli pochováni na jezeřanském hřbitově (hroby s litinovými kříži v horní části hřbitova ve 2. řadě vlevo). Celé okolí vesnice bylo zpustošeno zákopy a mnoho mladých stromků bylo usekáno a použito na maskování děl.

Němci začali s neúspěšným ostřelováním ivančického mostu. 5. května kroužilo nad vesnicemi několik sovětských letadel. V hrůze před bombardováním se lidé opět schovali do sklepů. V pondělí 7. května v ranních hodinách přelétla sovětská letadla nad osadami a začaly se ozývat výbuchy, Miroslav a Moravský Krumlov byly během dne a následující noci bombardovány leteckými pumami. Mnoho lidí tu noc nešlo ani spát v napjatém očekávání věcí příštích. Němci se dali na spěšný ústup a v časných ranních hodinách 8. května (kolem 4 hodin) se ve vesnici objevili první vojáci Rudé armády. Po celý den pak vesnicemi projížděly kolony sovětských vojáků. Zpráva o kapitulaci Německa byla přijata s neskrývanou radostí a nadšením. Konce války se však nedožili dva maršovičtí občané Jan Janderka a Albín Vališ, kteří bili chyceni a odvlečeni do Moravského Krumlova, kde je Němci zastřelili a tam bili i pochováni. Janderkovi nebylo ještě 30 let a Vališ krátce před tím překročil čtyřicítku.

Veškerá moc přešla do rukou revolučních národních výborů. V Jezeřanech se stal prvním předsedou Jan Gayer (č. 49) a členové: Vavřín Maša (č. 120), Jan Ekl (č. 66), Novotný Julián (č. 116), Václav Janda (č. 126), Karel Gayer (č. 92), Josef Soukup (č. 41) a Julián Čech (č. 78). Prvním důležitým krokem bylo dohlédnout na opuštěný majetek Němců, především na dům č. 48 (dnes 62), který opustila vdova Marie Hendrychová s dcerou Vlastou a synem Liborem, který se za války přihlásil k němcům a požádal o německé občanství. Z části domu byla zřízena kancelář MNV a do budovy obecního úřadu byla přesunuta mateřská školka. V Maršovicích se stal předsedou MNV František Novotný z č. 158, místopředsedou byl Julius Lang z č. 168.

Z obcí v okolí bylo odsunuto německé obyvatelstvo a dle dekretů prezidenta republiky Beneše měl být majetek Němců osídlen. Z Jezeřan odešlo v roce 1945 osídlovat do bývalého německého pohraničí 6 rodin: do Perné na Mikulovsku šli Matěj Pelikán, Karel Popela, Emil Kosík, Jan Míča, do Malešovic odešel Ferdinand Pelikán a do Kubšic Bedřich Čech. Z Maršovic odešlo 11 rodin: Jan Janíček do Letovic, Josef Zimmermann a Jan Pelikán do Olbramovic, Jakub Jiříkovský do Krumlova, Anna Janderková a Oldřich Honek do Malešovic, Matěj Hykl, Štěpán Čech, František Čech a Adolf Čáp do Kubšic, Josef Honek pak do Loděnic.

Válečné události byly zakončeny velkou slavností a díkůvzdáním za skončení války 5. a 6. července 1945. Ráno začala oslava v 6 hodin budíčkem a v 8 hodin ráno se šlo slavnostním průvodem z návsi do kostela na děkovnou bohoslužbu. Hlavní program začal odpoledne ve 14 hod. Předseda MNV Jan Gayer přivítal z překrásně vyzdobené tribuny před radnicí hosty a slavnost začala. Předseda Okresního národního výboru Jan Hendrych, maršovický řídící učitel a Oldřich Lohniský, bývalý jezeřanský učitel přednesli své projevy. Mezi nimi zpívali místní zpěváci pod vedením rodáka a posluchače konzervatoře Jana Čápa mužské, ženské a smíšené sbory. Vystoupila i školní mládež. Večer byl uspořádán průvod s hudbou za vesnici, kde byla zapálena vatra k uctění památky mistra Jana Husa. Večer následovala taneční zábava. Všeobecná radost z ukončení války a osvobození vlasti tak dosáhla svého vrcholu.    
Aktualizováno 27.04.2008
 

Czechpoint

Krizport
 
© Copyright 2008-2020 Klape, s.r.o.  |  správa stránek: Obec Jezeřany-Maršovice | Prohlášení o přístupnosti