Jezeřany - Maršovice ...obec na Jižní Moravě
Informace pro občany a návštěvníky
Zlatý erb 2011
Zlatý erb 2010
Zlatý erb 2009
Petr Eckl, 26.04.2008
Aktualizováno: 27.04.2008

Neklidná léta

Jezeřany v 17. a 18. století

Strahovský klášter patří k jedněm z nejstarších klášterních domů v českých zemích. Jeho počátky spadají do období vlády knížete Soběslava I. - tedy do 40. let 12. století. Tehdy byla na Strahov - nazývaný Horou Sion - uvedena skupina premonstrátských mnichů z porýnského Steinfeldu (ze stejného kláštera pocházeli i mniši, kteří v roce 1149 obsadili Želiv). Klášter se stál významnou církevní institucí v zemi. Během husitských válek byl vypleněn a na čas opuštěn. K velkému rozkvětu kláštera a jeho statků došlo na sklonku 16. věku, v souvislosti s působením výše zmíněného opata Jana X. Lohelia. Ten nechal klášter nákladně přestavět a rozmnožil i jeho majetek, do kterého zahrnul i bývalé statky želivského kláštera, který byl z jeho iniciativy znovu osazen mnichy. Lohelius si pak i nadále podržel titul želivského opata. Kdy přesně k vykoupení moravských vesnic došlo přesně nevíme. V berním přiznání moravskému zemskému sněmu z konce léta roku 1592 už opat Jezeřany uvádí v souvislosti s velkým požárem, který vesnici postihl o svátku sv. Jakuba (25. července) 1590. Tehdy v Jezeřanech shořela polovina domů.

Po období klidu a hospodářského rozkvětu v 16. století, se stala jižní Morava na samém počátku 17. století územím, kam často pronikali Maďaři, kteří se dopouštěli mnoha krutostí a násilí na ženách a dětech a muže odváděli do otroctví. V roce 1605 se krajinou přehnala horda Bočkajovců, která plenila, pálila a vraždila. Bočkajovce sice vyhnala císařská armáda, ta se však chovala stejně násilnicky.

Na konci 2. desetiletí 17. věku pak došlo ke vzpouře českých moravských evangelických stavů proti císaři Ferdinandu II. Členem odbojného direktoria v zemi byl i majitel Moravského Krumlova - pan Berchtold Bohobud z Lipé, za rytířský stav zasedal v odbojné radě i majitel Babic u Olbramovic Ondřej Seidel. Sbíralo se vojsko, které mělo pomoci Jindřichu Matyášovi Thurnovi - držiteli Vlasatic. Proti němu se na Moravu vypravil koncem července 1619 císařský generál Dampierre. Císařská vojska pustošila vesnici za vesnicí. V srpnu 1619 byl sice Dampierre poražen stavovským vojskem v bitvě u Dolních Věstonic, celý kraj byl však zpustošen.

V roce 1620 se situace ještě zhoršila, Morava se stala jedním velkým táborem císařských a stavovských vojsk. Počátkem února zavítal na Moravu i nový král Fridrich Falcký, aby se zde ujal vlády. Nadějné vyhlídky odbojných stavů však zatemnila bělohorská bitva v listopadu 1620.

Převratem v roce 1619 vstoupila Morava do dlouhého a ničivého konfliktu třicetileté války. Vlády na Moravě se chopil ctižádostivý kardinál František z Ditrichštejna. Nastalá léta přinášela nová utrpení. V roce 1624 poplenil Jižní Moravu sedmihradský vévoda Gábor Bethlen, dobyl Valtice, zpustošil Znojemsko a neušetřil ani Krumlov a Kounice. Poslední desetiletí třicetileté války bylo pro Moravu nejkrutějším. Brzy po roce 1640 přišli Švédové. Ničili celou zemi, především její nejúrodnější kraje. V roce 1643 zpustošili Krumlov a jeho okolí, obsadili Mikulov a popleněné Znojmo. Roku 1645 pak přitáhli znovu z Čech po vítězné bitvě u Jankova vedeni generálem Leonhardem Torstensonem. Švédská vojska zaplavila jižní Moravu a Dolní Rakousy, Torstenson plánoval dobýt Vídeň. Jeho plány však zmařilo vyčerpávající obléhání Brna v létě 1645. Švédové se vrátili zpět do Německa. Situace v zemi po válce byla katastrofální. V roce 1656 bylo vizitační komisí napočítáno na Moravě 98 tisíc poddanských usedlostí, z toho bylo 26 tisíc pustých, hlavně v kraji brněnském, znojemském a hradišťském.

Jak vypadla situace v Jezeřanech po nepříznivých letech třicetileté války? Kupodivu velmi dobře. Při první lánové vizitaci v roce 1656 nebyl ze všech 33 gruntů opuštěn žádný a překvapivě vzkvétaly i jezeřanské vinohrady. Matrika loděnické farnosti nám umožňuje nahlédnout do demografických poměrů ve vesnici. Žilo zde na 70 rodin, z nichž některé zde žijí doposud ( rodiny Ruibarova a Formanova). Na rozdíl od okolních vesnic je to situace výjimečná. Vždyť jen ze 24 maršovských gruntů bylo v roce 1656 14 pustých (tj. 58%) a ještě v roce 1674 byly 4 domy opuštěné. Nejinak tomu bylo ve vesnicích v okolních panstvích. V Trboušanech bylo po válce z 22 domů pustých 6, v Dolních Kounicích bylo ze 196 domů pustých 75 domů, v sousedních Loděnicích byl ještě v roce 1749 ze 64 domů 13 pustých.

Země se ještě nestačila zotavit z ran, které jí zasadila třicetiletá válka a znovu byla vtažena do válečného běsnění. V září roku 1663 vtrhli na Moravu Tataři, kteří si jejím pleněním měli získat žold slíbený tureckým vezírem. Tatarské hordy pronikly až k Třebíči a Olomouci. Vpád byl krátký a velmi ničivý. Lidé hledali útočiště a obydlí v hlubokých lesích a podzemních chodbách zvaných lochy. Neúspěšně byly obléhány Dolní Kounice se zámkem.

Po válce nově osazené domy v mnoha osadách znovu zpustly, jak to ukazuje příklad Bohutic. Po tatarském vpádu zde zůstala z 39 usedlých jen polovina, zbytek domů byl vypálen a srovnán se zemí. Až do konce 17. století se krajina vzpamatovávala z útrap válečných tažení.

Ničivá léta třicetileté války poznamenala výrazným způsobem i hospodaření souseda strahovského panství loucký klášter. V listopadu 1662 požádal loucký opat Norbert Pleyer strahovského opata Vincence Macaria o nájem moravských vesnic Mikulovic, Konic, Lidměřic, Jezeřan a Nových Bránic na tři roky za roční plat 350 zl. Nájem měl Louce pomoci k oživení hospodáření. Vesnice se pak v roce 1665 vrátily Strahovu.

V roce 1687 požádala abatyše starobrněnského kláštera cisterciaček zvaného Aula Regiae Rozálie Widemannová strahovského opata Hyacinta Hohmanna o prodej moravských vsí Jezeřan a Lidměřic za účelem zlepšení klášterního hospodaření, které trpí nedostatkem poddaných a vzdálenými robotami. Opat Hohmann svolil a císař Leopold I. potvrdil kupní transakci z 15. září 1687 listinou z 2. července 1688, obě vsi byly prodány za 13 tisíc zlatých. Jezeřany tak byly připojeny ke stávajícímu panství starobrněnského kláštera v Branišovicích, jehož součástí zůstaly až do zrušení kláštera v roce 1782.

Maršovice v majetku pavlínského kláštera 

Zchátralé budovy bývalého augustiniánského kláštera v Moravském Krumlově (byl založen roku 1355), který byl opuštěn na sklonku 15. století, sloužily jako zdroj stavebního materiálu majitelům panství a krumlovským měšťanům až do roku 1630. Tehdy se nový majitel moravskokrumlovského panství kníže Gundakar z Lichtenštejna rozhodl uvést do města některý z řeholních řádů. Vyjednávání s brněnskými augustiniány, jimž budovy patřily, bylo neúspěšné a augustiniáni se budov nakonec zřekli za odstupné 1000 zl. ve prospěch knížete. Jeho plán na založení piaristického kláštera a studentské koleje však rovněž ztroskotal.

Teprve v roce 1657 se nástupce Gundakara kníže Ferdinand Jan z Lichtenštejna rozhodl objekt věnovat řádu pavlínů. Pro toto rozhodnutí jej inspiroval horlivý propagátor tohoto řádu na Moravě, původem uherský šlechtic, nejvyšší zemský písař moravského markrabství Melchior Lednický z Ledenic, sám odchovanec řádového generála Chorvata Borkoviće (zajímavostí je i fakt, že Lednický na řád nezanevřel, ani po skandálu, který mu jeden pavlín způsobil svedením jeho ženy). V roce 1658 schválila olomoucká konzistoř pro klášter 12 mnichů. Klášter dostal do vínku Maršovice, dvůr v Dobřínsku, „kamenný" mlýn u Ivančic a 30 000 zlatých těžce vymahatelných dluhů u císařské komory. Později získal klášter za velmi pracovitého a cílevědomého převora Viktorina Koppa (1673 - 1681) ještě dvůr v Rakšicích a vystavěl při něm v roce 1677 pivovar. Pavlíni zřídili při klášteře i nižší gymnázium a jejich úkolem byla výpomoc v duchovní správě farářům v okolních vesnicích.

Na konci 17. století se klášterní hospodářství značně poničené v době třicetileté války pomale vracelo do starých kolejí. Mnozí sedláci, kteří se ujímali pustých gruntů, je však znovu opouštěli a vydávali se hledat štěstí jinam.

Zajímavé svědectví o tom podává Urbář statku Maršovic z roku 1688. Tehdy bylo ve vesnici 25 gruntů: 10 lánových a 15 čtvrtlánových. Téměř z každého třetího domu jeho majitel zběhl. Svědčí o tom písařské poznámky ...ist zu einer schelm worden und endloffen... (stal se šelmou a zběhl).

Centrem pavlínského panství byly tedy Maršovice s dvorem, který se nacházel na místě staré tvrze. Ta byla někdy na počátku 18. století přestavěna v barokním duchu a ještě v roce 1843, kdy byly připravovány podklady pro stabilní katastr, našli komisaři v bývalé budově klášterního statku „prastaré, silně přemalované nástropní fresky", statek byl jedinou stavbou z pálených cihel ve vesnici, střechy byly kryty šindelem. V hospodářských budovách se nacházely sýpky a chlévy pro ovce, prasata, krávy a koně. Pavlíni využili též staré maršovické vinařské tradice a v roce 1711 dali zdejším vinařům novou horenskou knihu, do které bylo vepsáno 45 článků horenského práva a každoročně sem pak byly zaznamenávány údaje o vinohradních transakcích. A tak mimo polí a luk, patřily klášteru i vinice, které každoročně produkovaly dle soudobých pramenů velmi dobré víno. Příznivá finanční situace vedla přestavené kláštera ke koupím dalšího zboží. V srpnu 1718 koupili pavlíni od maršovického hostinského Kristiána Haase pole a v říjnu 1721 požádali žďárského opata Vejmluvu o koupi jezeřanského dobřanského dvora. Ten jejich prosbě vyhověl a dvůr pavlínům prodal za 3000 zl. Sama prodejní listina je velmi zajímavá tím, že na ní jako svědek vystupuje jeden z nejvýznamnějších barokních umělců té doby - architekt Jan Blažej Santini Aichel, kterému opat Vejmluva zadal rozsáhlou přestavbu žďárského kláštera. V roce 1728 ale pavlíni dvůr znovu odprodali starobrněnským cisterciačkám za 3300 zl.

Doba pavlínského panství je spjata s mnoha válečnými událostmi (především vleklé války s Turky, dovršené jejich porážkou u Vídně v roce 1683), často se vpádem nepřátel (vzpomeňme alespoň ničivý tatarský vpád z roku 1663, kdy byl několik dní obléhán dolnokounický zámek a pleněno jeho okolí) a se všemi průvodními jevy, které s sebou přináší. V důsledku toho pak docházelo k utužování nevolnictví a narůstaly roboty a peněžní platy - tzv. kontribuce. Reakcí poddaných pak byla celá řada drobných živelných selských povstání, provázených žádostmi o snížení robotních povinností či platů. Nejinak tomu bylo v Maršovicích. Čtyřicátá léta 18. století se nesla ve znamení tzv. války o rakouské dědictví, provázené vpádem pruských a saských vojsk krále Fridricha II. Tíživá situace, ve které se maršovičtí hospodáři ocitli, je na počátku podzimu roku 1748 po nepříliš bohaté sklizni vedla ke stížnosti, kterou směřovali přímo královně Marii Terezii. Selská deputace si naříkala především na neúnosnou výši kontribuce. Řešením celé záležitosti byl pověřen hejtman brněnského kraje, který se s maršovickou obecní radou osobně setkal a s „povstalci" vyjednával. K dořešení záležitosti došlo až na podzim následujícího roku 1749, výše kontribuce však byla zachována.

Osvícený císař Josef II. pokračoval v reformním úsilí své matky. V říjnu 1781 vstoupil v platnost toleranční patent, který zaručoval svobodu vyznání a 1. listopadu 1781 pak vyšel patent o zrušení nevolnictví v Zemích Koruny české, který pro poddané představoval značnou úlevu. Josefovým reformním snahám padla za obeť celá řada církevních institucí, které se nehodily do osvícenského světa císařova. Tak byl 17. března 1786 zrušen i pavlínský konvent. Maršovický statek se dvory v Dobřínsku a Rakšicích připadl náboženskému fondu. V roce 1789 byl maršovický statek připojen k bohutickému panství, které bylo po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 v majetku studijního fondu. Nově vytvořené bohuticko-maršovické dominium pak připadlo 15. října 1789 do dědičného nájmu Janovi Topolanskému. Dle výše zmíněného Raabova plánu byly vrchnostenské pozemky v Maršovicích ve výměře 500 měřic rozdělovány poddaným, přerozdělování pozemků skončilo zápisem do nové pozemkové knihy v roce 1794, bohutické vrchnosti patřily nadále jen lesy.

Roční částka nájemného nebyla Topolanskému pevně stanovena; užitek ze statku prý byl nepatrný, polnosti byly ve špatném stavu a roboty poddaných byly převedeny na plat. Topolanský nehospodařil na novém dominiu dlouho, umírá 13. července 1792. Zanechal po sobě vdovu Terezii a čtyři dcery: Annu, Františku, dvanáctiletou Terezii a osmiletou Josefu. Nemusely se bát budoucnosti, vždyť jim otec zanechal v penězích, klenotech, nádobí, šatstvu, prádle, ve stavebním materiálu a v ostatních movitostech skoro 39 tisíc zlatých, každé z dcer bylo vyplaceno 7000 v penězích. Po Topolanského smrti spravovala statek vdova Terezie.

 

Aktualizováno 27.04.2008
 

Czechpoint

Krizport
 
© Copyright 2008-2015 Klape, s.r.o.  |  správa stránek: Obec Jezeřany-Maršovice | Prohlášení o přístupnosti